Deník N

Starokladrubákům vtiskla podobu krajina, císař si toto místo vybral záměrně, říká šéf hřebčína zapsaného v UNESCO

Pět set starokladrubských koní tvoří základ chovného stáda. Foto: Archiv NHK
Pět set starokladrubských koní tvoří základ chovného stáda. Foto: Archiv NHK

Od soboty má Česká republika na seznamu světového dědictví čtrnáct památek. Jedním ze dvou UNESCO benjamínků je i Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem. S ředitelem kladrubského národního hřebčína Jiřím Machkem jsme mluvili o typech koňských hlav, (ne)proměňující se krajině a dlouhé cestě, která hřebčín čeká po zápisu na seznam UNESCO.

Jak vznikl nápad nechat zapsat kladrubský hřebčín a okolí na seznam světového dědictví?

Šlo to postupně. Začalo to rokem 1995, kdy byl hřebčín prohlášen za kulturní památku, v roce 2002 následovalo prohlášení za národní kulturní památku, a to včetně zde chovaného základního kmenového stáda starokladrubských koní. Prvním krokem k nominaci a úspěšnému zápisu bylo uvedení nominovaného statku na takzvaný indikativní seznam, což je seznam čekatelů na zápis. V našem případě se tak stalo už v roce 2007, kdy jsem tady ještě ani nebyl ředitelem.

Hřebčín byl založen v druhé polovině 16. století, dokážete stručně shrnout, jak se proměňovala okolní krajina?

Proměňovat se začala už ve středověku, kdy byly v místech dnešního hřebčína osady Kobylníky nebo Kobylí pole, takže tradice chovu koní je tu přes půl tisíciletí. Pak v ní pokračovali Pernštejnové, kteří území získali v roce 1500 a založili koňskou oboru. V roce 1560 navázali Habsburkové, kteří oboru rozšířili a v polovině 19. století ji zkomponovali do dnešní klasicistní podoby. Znamená to, že je tu síť pravidelných os, cest a rastr luk a pastvin. Rudolf II. v roce 1579 povýšil hřebčín na dvorní hřebčín, měl produkovat koně pro císařský dvůr. Letos jsme tedy slavili 440. výročí založení dvorního hřebčína a zápis na seznam světového dědictví byl krásným dárkem.

Jiří Machek se starokladrubským běloušem. Foto: ČTK

Od poloviny 19. století se tedy krajina neproměňovala?

S výjimkou staveb z doby socialismu se dá říci, že k velkým zásahům nedošlo. Naším úkolem teď je tyto nevhodné a nepůvodní stavby odstranit nebo nahradit jinými. Loni jsme například zbourali

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Památková péče

V tomto okamžiku nejčtenější