Od legií po Afghánistán. Vojáci těží ze skvělých vzorů, Češi ale přestali brát obranu jako záležitost každého
Zatímco stát slaví kulaté výročí, sto let od vzniku československých jednotek, bojujících v první světové válce, uplynulo už před čtyřmi roky. Odkaz více než stoleté historie se na podobě armády výrazně podepisuje dodnes – jako zdroj inspirativních momentů, ale i coby dědictví, které armádu tíží.
V očích básníka hrál slunný konec července 1914 v Bělehradu barvami. List papíru, který právě popsal, ale mluvil temnými odstíny.
„Snad neuzříš své země víc a dřív než bitvy vzplanou, ani své matce nesmíš říct ‚sbohem‘ či ‚na shledanou‘,“ stojí mezi verši Františka Kryštofa, podorlického rodáka, který se do srbské metropole přistěhoval po vojně o rok dříve. Bělehrad mu učaroval, našel si práci v bance.
Kryštof napsal svá slova pouhý den předtím, než rakouský císař vyhlásil Srbům válku. Pak už na nic nečekal a přihlásil se do srbského vojska. Tak se z něj stal první československý legionář.
Jenže to, zda se on a po něm dalších 145 tisíc Čechů a Slováků rozhodli správně, když vstoupili do legií nebo do americké armády, měl ukázat až čas. Se vznikem Československa mocnosti Dohody značnou část války vůbec nepočítaly a slávu za věrnou službu mohli klidně vydobýt Češi, kteří sloužili v císařských uniformách. Bylo jich přes milion a mnozí bojovali výborně.
Jenže vzhledem k výsledku války pak mnozí za svoji službu sklidili notně trpké plody. Tento vzorec se měl ve 20. století ještě několikrát opakovat – a armádě to vždy přineslo oslabení.
V zákopech stáli otcové proti synům
Zásluhou českých a slovenských legionářů z počátku století je i to, v jakém rozsahu nakonec republika vznikla. Padlo jich kvůli tomu přes
pět tisíc.
Podoba hranic ani samostatnost nebyly dané téměř až do konce konfliktu. „Ještě v lednu 1918 americký prezident Woodrow Wilson o samostatnosti pro Československo neuvažoval. Obrat přišel během posledního roku války, když se ukázalo, že jsme vážný hráč. Nebýt toho, mohli jsme skončit s autonomií podle národnostního principu, kterou ke konci války sliboval rakouský císař Karel I. – tedy na malém vnitrozemském území, jehož hranice v podstatě odpovídaly pozdějším protektorátním,“ řekl Deníku N řídící tajemník Československé obce legionářské Milan Mojžíš.
Legionářská obec loni vyzvala, aby lidé při vzpomínce na bitvu u Zborova zapálili svíčky jak za padlé legionáře, tak i za císařské vojáky – na znamení smíření. Ve zborovských zákopech totiž proti sobě stáli vlastní bratři nebo otcové se syny.
O „císařských“ vojácích, kterých byl proti legionářům desetinásobek, se více mluví až