Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Legenda Jiří Suchý exkluzivně: Němé grotesky a muzikály mi zamotaly hlavu

Jiří Suchý se svým neodmyslitelným slamáčkem. Foto: Irena Zlámalová
Jiří Suchý se svým neodmyslitelným slamáčkem. Foto: Irena Zlámalová

Do Karlových Varů přijel Jiří Suchý uvést dokument o sobě samém společně s režisérkou Olgou Sommerovou. V 80. letech, kdy nuceně zmizel ze scény, si lidé mysleli, že již nežije, vzpomínali na něj jako na legendu. Principál divadla Semafor ale dokazuje, že stále ještě umí s životem se prát – a navíc lehce.

Neuvěřitelných šest desetiletí už na tuzemské kulturní scéně zanechává Jiří Suchý (87) nesmazatelnou stopu. Navíc v tolika oborech: zakladatel, ředitel i herec divadla Semafor, dále však spisovatel, básník, hudebník, textař, režisér, libretista i kreslíř. Vzhledem k tomu, že na 54. ročník Mezinárodního filmového festivalu do Karlových Varů přicestoval na světovou předpremiéru celovečerního dokumentu, který o něm natočila Olga Sommerová, bylo adekvátní pohovořit nikoliv o divadle nebo jeho již zlidovělých textech písní, ale o tom, jak Suchého od raného dětství ovlivňovaly legendy stříbrného plátna a jak se sám pak jednou takovou stal.

Krátce po příjezdu na festival jste si zavzpomínal, že uměleckou budoucnost jste zpočátku nehledal v divadle, ale právě ve filmu…

Já jsem byl děsnej fanda přes film! Hlavně přes staré němé grotesky. Chaplin, Laurel a Hardy nebo Lupino Lane? To byli moji velcí hrdinové. A já chtěl dělat něco takového jako oni. Tento žánr mne lákal, bohužel byl prakticky nedostupný. Nemohl jsem v šestnácti letech přijít na Barrandov, zaklepat a říct, dejte mi nějaký celuloid, já vám natočím film. Zato sehnat někde nějaký sklípek, kde bych mohl zpívat? To už tak těžký nebylo. Takže došlo na záložní plán. Já jsem byl ještě „odchovanec“ Voskovce a Wericha a viděl naživo jejich představení Pěst na oko a Divotvorný hrnec. Díky tomu mne život vrhnul do divadla a nikdy jsem nelitoval. Dneska si sám sebe bez divadla nedovedu představit.

Co je ale pravdy na tom, že grotesky Laurela a Hardyho, které jste si v dětství oblíbil při návštěvách malého biografu v Klatovech, stály za rozhodnutím dělat humor na pódiu nikoliv sám, ale ve dvou?

Nejen Laurel a Hardy. Ale rovněž Pat a Patachon, dvojce dánských komiků mne oslovila. A když se k tomu přidali Voskovec s Werichem, tak to bylo úplně jasné. Viděl jsem, jaké ohromné možnosti mi dává dialog, a přiklonil se k němu. Třeba Josef Dvořák, který u nás v divadle Semafor také dělal, měl za vzor Vlastu Buriana, a proto byl sólista. Jenže já potřeboval partnera. Po předčasném odchodu Jiřího Šlitra následovalo období hledání, než jsem objevil Jitku Molavcovou, se kterou si doteď tak ohromně rozumíme.

A pořád se na grotesky díváte?

Dívám, ale jen na mistrovský kousky. Získal jsem z Ameriky darem celé dílo Laurela a Hardyho a některé jejich věci jsou fantastické do dneška, jiné zase vyčichly, zejména ty první, ty jsou takový naivňoučký.

Jenže nejmladší generace už němou klasiku v podstatě nezná. Chaplina nebo Laurela s Hardym sice čas od času reprízuje Česká televize, ale až po půlnoci. Není to škoda?

Kdyby mladí chtěli, tak si to na YouTube seženou. Ale oni nechtějí…

Zásadní vliv na vaše umělecké směřování měl film Já nic, já muzikant s Georgem Formbym, anglickým muzikálovým komikem a hráčem na banjo. Ostatně v Semaforu jste se na pódiu s tímhle hudebním nástrojem objevoval i vy sám…

No jistěže! Formby mne velmi ovlivnil. Bylo mi šestnáct. Ale jak ten mi zamotal hlavu? Já jsem pak toužil po banju a od našich ho dostal pod stromeček. I Formbyho filmy mám ve sbírce. Všechny, i když jsou dnes už moc naivní. Jakmile v nich ale vezme do ruky banjo, písničky jsou pořád půvabný, roztomilý a on hraje brilantně. Byl to skutečný virtuos.

Ještě s Jiřím Šlitrem v Semaforu. Foto: Jan Lukas

Poté co se rodina Suchých přestěhovala z Klatov do Prahy, jste se neplánovaně přimotal k exteriérovému natáčení filmu Sobota…

Filmovali u Spořilova, kde jsem tehdy jako dítě – bylo mi deset nebo jedenáct – bydlel. Stál jsem tam, na konečné stanici tramvaje číslo devatenáct, a koukal, jak z tramvaje vystupujou lidi. Ale režisérovi se zdálo, že jich vystupuje málo, a říkal všem těm čumilům, prosím vás, pojďte to k nám zahustit. Tak jsem šel taky a asi šest vteřin je vidět, jak vystupuji a zase mizím z plátna. To byla moje první filmová role!

A jak často, pokud vůbec, ještě chodíte do kina?

Už jen málo. Ale na filmy se dívám neustále, i když doma, a pořád si je kupuju na DVD. Jak ty, co si ještě pamatuju z minulosti, tak některé nové.

A i nadále platí, že si je pouštíte jako jistou formu ukolébavky těsně před spaním?

To platí hlavně pro pamětnické filmy. Ty si dávám jako seriál třeba na tři večery. Protože najednou cítím, že to na mne leze, tak zalezu do postele, a druhý den zase tam, kde jsem přestal, ve sledování pokračuji.

Oscarový režisér Miloš Forman vás pasoval na největšího žijícího českého básníka a zároveň se s vámi mnoho let škorpil ohledně vlastních filmových začátků…

Věděli jsme o sobě tak od roku 1958. Ale opravdu pořádně se poznali až při natáčení konkursu na zpěvačku Semaforu o šest let později. A naše celoživotní pře? On tvrdil, že jsem mu nikdy

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Karlovarský filmový festival

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější