Přistupte blíže a zkuste obdivovat lidi s autismem. Možná objevíte i sami v sobě něco vzácného
Komentář Martina Selnera: Lidé s autismem jsou pro své okolí zajímaví. Nic proti tomu nemám. Nijak to nehodnotím. Jde o přirozenou lidskou reakci na něco, co je zvláštní a možná i trochu tajemné. Jen přemýšlím, jak tuhle zvědavost přeměnit na opravdový zájem.
Sleduju na Instagramu účet jedné maminky, které se před pár lety narodila krásná holčička. Holčička je pořád nádherná, jen jí časem diagnostikovali autismus. Maminka pravidelně zveřejňuje příspěvky a radí ostatním, jak se vypořádat s každodenními problémy života, který si kdysi představovala trochu jinak.
Fotografiemi a krátkými videi ukazuje, co funguje, co nefunguje a jak je to někdy taky pěkně těžké. A ono to těžké je.
Jednou za čas dá prostor svým sledujícím pro nějakou otázku. Jelikož už několik let pracuji ve stacionáři specializujícím se právě na klienty s poruchou autistického spektra, otázky ani odpovědi mě už tolik nepřekvapují. Přesto mi jedna uvízla v hlavě. Zněla: „Proč je autismus tak zajímavý?“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Protože ho nemáte doma!“ Na legitimní otázku pravdivá odpověď.
Proč jde o legitimní otázku? Protože je autismus skutečně společensky přitažlivé a zajímavé téma. Točí se o něm filmy, dokumenty, pravidelně o něm vycházejí knihy. Pryč je doba, kdy autistu hrál Dustin Hoffman. Dnes ho už hraje Ben Affleck, má úžasné matematické schopnosti a taky umí zabíjet lidi.
Autista, nebo ajťák
Většina lidí má na autismus nějaký názor. Někdo se dívá na člověka s autismem jako na komplikovanou osobnost, které její okolí nedává moc smysl a častokrát ji zraňuje, jiný zase jako na génia s dokonalou pamětí, další třeba jako na uzavřeného člověka žijícího ve svém světě.
Běžně slýcháváme vtipy jako:
„On je autista?“
„Ne, on je jen ajťák.“
A v čem je ta pravda? Víte, neznám moc rodičů autistických dětí, vlastně žádného, kteří by s
