Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

To Vám ze srdce přeje Miroslav Horníček, Praha 10, Hradešínská 70, 101 00

Miroslav Horníček na snímku z roku 1988. Foto: ČTK
Miroslav Horníček na snímku z roku 1988. Foto: ČTK

Před sto lety, 10. listopadu 1918, se v Plzni narodil Miroslav Horníček, člověk, který celým životem a dílem jakoby naplňoval jeden ze svých bonmotů: Komično není v pitvoření, nýbrž v moudrosti. Na své setkání s hercem, spisovatelem, dramatikem, režisérem, výtvarníkem a divadelním teoretikem vzpomíná Tomáš Koloc, tehdy mladý začínající básník.

Vezmu to trochu ze široka. Když čtu, že Miroslavu Horníčkovi by tuto sobotu bylo sto, vzpomenu si na své dětství a jinošství v 80. a 90. letech minulého století. Vyrostl jsem sice v docela obyčejné rodině a na vesnici, ale každý víkend přijížděl za svou babičkou na pražské Královské Vinohrady do bytu ve Šrobárově ulici, číslo popisné 1, kde se narodil už můj otec.

Za svých dětských let měl nebývalé privilegium: Mikuláše mu dělal pan Josef Bek, čerta pan Josef Kemr a anděla pan Bohuslav Záhorský. Narodil se totiž ve stejném patře domu, kde bydlely i děti herce Svatopluka Beneše (slavného nadporučíka Lukáše z  filmového Švejka), které s mým tátou chodily do školy. O dvě patra výš bydlela herečka Marie Drahokoupilová.

A když ve vedlejším domě slovenský spisovatel Ladislav Grosman napsal svou prvotinu Obchod na korze (jejíž filmová adaptace pak dostala prvního československého Oscara), dal ji prvně přečíst svému příteli – mému dědovi. Tak nějak podobně to vypadalo s celou ulicí – a s celou čtvrtí. Vinohrady (které jsou dnes už jen čtvrtí kanceláří komerčních firem) tehdy připomínaly známou uměleckou čtvrť v New Yorku – Greenwich Village

Ale vraťme se k panu Horníčkovi. Měl jsem dobrý přehled o tom, kde bydlí další kumštýři, i když žili mimo Vinohrady – rodina mých prarodičů a rodina Svatopluka Beneše si totiž za své nepřítomnosti vzájemně vyzvedávaly doporučené dopisy, na které se tehdy ještě psala zpáteční adresa. Adině Mandlové ani Lídě Baarové jsem nikdy nenapsal. Miroslavu Horníčkovi ale ano… Umělci, kterého jsem tehdy už dost dobře znal nejen jako herce, ale i jako spisovatele a dramatika, jsem poslal jedny ze svých prvních veršů, o kterých jsem si myslel, že už za to stojí, a doplnil poměrně osobním dopisem, v němž jsem popsal svůj dosavadní život.

První odpověď (mám ji pečlivě uschovanou) mi došla 20. ledna 1997. Byla psaná na stroji a pan Horníček mi v ní oznamoval

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější