Populisté rozleptávají liberální demokracii mazaně, ČSSD jako její ochránce selhává
Komentář Jiřího Pehe: Útoky na liberální demokracii jsou v posledních letech i kvůli sociálním sítím snadnější. V Česku sice není vyhrocená situace jako v Polsku a Maďarsku, občanská společnost ale nesmí polevit v ostražitosti.
Liberální demokracie, jak vysvětlil už v roce 2003 ve svém politologickém bestselleru Budoucnost svobody (česky v roce 2004) americký politolog Fareed Zakaria, má dva základní komponenty: procedurální a liberálně-konstitucionální. Zatímco ta procedurální znamená, že se konají pravidelné svobodné volby, v nichž se ustavují vlády, liberálně-konstitucionální dimenze je založena na existenci pravidel hry, která stojí nad politikou a jež je velmi obtížné měnit.
Znamená to, že v moderních demokraciích existuje celá řada institucí, které jsou nezávislé na politice v tom smyslu, že je ústava a další zákony chrání jak proti ovlivňování jejich činnosti politickou mocí, tak proti snadným změnám v jejich fungování, kterými by si je politici chtěli podřídit.
Zakaria v Budoucnosti svobody přišel jako první s označením „neliberální demokracie“, což jsou podle něho země, kde se sice konají volby, ale nezávislost institucí, jež mají svobody občanů a demokracii chránit před politickými manipulacemi, je podvázána. A to často do té míry, že výsledek voleb je dopředu dán.
Pojem „neliberální demokracie“ se postupně ujal jako popis jistého typu politických režimů, jejichž lídři předstírají s pomocí organizování voleb, že jejich země jsou svobodné, zatímco ve skutečnosti podvázali celou řadu dalších institucí a mechanismů, které zaručují svobodu občanů.
Jako typická neliberální demokracie bylo po nějakou dobu vnímáno kupříkladu Rusko – předtím, než sklouzlo na (ne)demokratické škále ještě níž. Jiným příkladem je dnešní Turecko. V Evropské unii se v poslední době
