Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Za normalizace se k moci drali cynici a prospěcháři, vítězila loajalita vůči okupantům, říká historik Petr Blažek

"Na normalizaci nevidím nic pozitivního, snad jen odpor lidí vůči ní," říká historik Petr Blažek Foto: Gabriel Kuchta, DeníkN
„Na normalizaci nevidím nic pozitivního, snad jen odpor lidí vůči ní,“ říká historik Petr Blažek Foto: Gabriel Kuchta, DeníkN

Po zmařeném pražském jaru nastala normalizace, režim utužoval. Do čela státu se dostali dogmatičtí kádři. Z komunistické strany bylo vyloučeno 327 tisíc lidí, z vedoucích míst museli odejít lidé s liberálními názory, o práci přišlo asi 350 tisíc lidí, byla obnovena tuhá cenzura. S historikem Petrem Blažkem jsme se snažili na oné době najít i něco dobrého. Nepovedlo se. „Rád bych našel něco pozitivního – soudruzi jistě mohli uspořádat víc politických procesů,“ říká ironicky.

Kdo jako první použil v souvislosti s Československem pojem normalizace a v jaké souvislosti? Dnes to slovo vnímáme negativně, tak ale nejspíš nebylo myšlené…

Záleží pochopitelně na perspektivě. Poprvé bylo použito v Moskevském protokolu, který podepsali českoslovenští komunističtí politici 27. srpna 1968. S výjimkou Františka Kriegla se všichni podvolili a souhlasili s interpretací srpnové okupace jako bratrské pomocí. Byli tam ale i lidé, kteří poté patřili mezi hlavní architekty tohoto procesu, Ludvík Svoboda a Gustáv Husák. A typicky pro totalitní režimy, slova dostávala opačný význam nebo se používaly eufemismy. Například slovo okupace tehdy postupně zcela zmizelo z veřejného prostoru, nahradil ho termín vstup či už zmíněná bratrská pomoc. O normalizaci mluvil také Alexander Dubček, myslel tím udržení alespoň části výdobytků pražského jara. Záhy se však ukázalo, že normalizace znamenala násilný návrat k sovětskému modelu vládnutí. Proto se dnes často používá jako takzvaná, aby byl jasný odstup od dobové terminologie.

Původ samotného výrazu „normalizace“ je tedy český, nebo ne?

Označení pro paralýzu probuzené společnosti po 21. srpnu 1968 je podle mě sovětský, jak o tom svědčí první výskyt tohoto slova v moskevské kapitulační listině. Původně pochází z latinského slova norma, které označovalo úhelník, pravítko, měřidlo a pravidlo. S ironií je možné říci, že slovo normalizace je v tomto starobylém významu pro sovětský popis světa a vnímání společnosti vlastně správné. Dějiny sovětského bloku jsou do značné míry etapami permanentních krizí, jejich násilných řešení a následného normalizování, tedy vnucování rigidních pravidel podle sovětského vzoru za účasti místních satrapů. Jednotlivé krize a jejich násilná vyústění pak ovlivňovaly další období. Stačí si vzpomenout na rozdrcené maďarské povstání v roce 1956, které měli po dvanácti letech všichni signatáři Moskevského protokolu ještě v živé paměti. Obdobně se na československou normalizaci odvolávali iniciátoři násilného potlačení karnevalu Solidarity v prosinci 1981.

Dá se mluvit o tom, že československá normalizace začala srpnem 1968, nebo jsou i jiné mezníky?

Nejčastěji se mluví o 21. srpnu 1968, podle jiných ale nastoupila normalizace až s Gustávem Husákem v dubnu 1969, s potlačením výročních demonstrací v srpnu 1969, nebo dokonce až s přijetím „Poučení z krizového vývoje“ v prosinci 1970 (oficiální politická interpretace událostí roku 1968, pozn. red.). Sám souhlasím s historiky, kteří říkají, že kořeny tzv. normalizace jsou viditelné již několik měsíců před srpnovou invazí, a že se na jejich prosazování podílely i symboly pražského jara včetně prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka. Některé mocenské nástroje k pacifikaci obnovované občanské společnosti používalo vedení KSČ už v květnu 1968. Tehdy se mluvilo o konsolidaci ve smyslu uklidnění situace, přijetí podmínek daných sovětskou hegemonií a geopolitickým postavením Československa.

Slovníkem nedávno vysílaného seriálu HBO Černobyl – „zasunout regulační tyče, dokud to jde“?

Dá se to tak říct. Moskvě vadil například klub K-231. Sdružovaly se v něm desítky tisíc politických vězňů, kteří založili vůbec první organizaci v sovětském bloku, žádající sociální i soudní rehabilitaci. Byl to Alexander Dubček, který dal pokyn ke kampani proti klubu. Sovětům a jejich domácím spojencům, ale také členům reformního proudu ve vedení KSČ vadil i Klub angažovaných nestraníků, obnovovaná sociální demokracie a samozřejmě projevy oživených médií, k nimž došlo se zrušením cenzury, což byla vedle zákona o rehabilitacích jediná zásadní legislativní změna tehdejšího režimu. Reformní předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský po přijetí manifestu Dva tisíce slov (jeden z nejdůležitějších dokumentů pražského jara, který nabádal k rozvoji lidového hnutí, které by podpořilo demokratizační proces v zemi, pozn. red.) vystoupil s kritikou, že není dobré dráždit sovětského medvěda.

Nebyli jsme vlastně v utužování režimu papežštější než papež? Nedělali jsme víc, než Sověti žádali?

Někteří určitě, například komunisté z libeňské organizace, jejichž nejznámějším představitelem byl Josef Jodas, tehdy chtěli, aby představitelé pražského jara stanuli před soudem za vlastizrádné činy. Byl to ale okrajový proud, i když byl tehdy hodně slyšet. Do jisté míry byl analogií „vlajkařů“ na počátku německé okupace v roce 1939.

To se ale nestalo.

Sověti nakonec vybrali do čela KSČ Gustáva Husáka. Jevil se jim jako člověk, který dokáže prosadit jejich představy a současně si udržet určitý respekt. Využili jeho velké touhy po moci a ochoty dělat věci, které od něho nakonec nečekali ani jeho tehdejší stoupenci. Muž s pověstí oběti čistek, který se po letech vrací s aureolou politického vězně (v roce 1951 byl zatčen a o tři roky později byl odsouzen jako „buržoazní nacionalista“, pozn. red.), zachraňuje národ – a navíc si to patrně i myslí. Sovětské vedení se podle mého názoru snažilo v obtížné situaci po srpnu 1968 hledat figuru, kterou by přijala alespoň část domácí veřejnosti. Tehdejší otevření moskevští kolaboranti, jako byli Vasil Biľak a Alois Indra, nemohli uspět.

Když se na to podíváme chladnýma očima, řada lidí se po 21. srpnu 1968 obávala výraznější represe, než nakonec nastala. Připomenu kněze Felixe Mária Davídka, který vybudoval podzemní církev, tajně světil biskupy, dokonce i několik žen, protože usoudil, že přichází apokalyptická doba, v níž režim oficiální církev rozmetá. Obával se podle svědectví pamětníků deportací na Sibiř.

Dvě tváře a strůjci normalizace – generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv (vlevo) a generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Foto: ČTK

Reflexivní reakce v době, kdy člověk neví, co se stane zítra?

Nikdo tehdy skutečně nevěděl, jestli se Sověti spokojí s represí proti osobnostem pražského jara, nebo se budou mstít i příslušníkům vrstev, kterým nikdy nevěřili – například římskokatolické církvi. Členové K-231 zničili většinu kartoték, aby režimu nepadly do rukou. Milan Šimečka výstižně označil hlavní sílu v upevňování sovětského modelu vládnutí v represích, které se projevovaly především v zaměstnáních, v přijímání dětí na školy – a samozřejmě ve sdělovacích prostředcích a v kultuře. Podstatné bylo také opětovné uzavření státních hranic a velmi ztížené možnosti cestování na Západ.

Za hranici toho, co chtěli Sověti, se tedy nešlo?

Tlak z Moskvy byl velký. Po manifestačních akcích reagujících na sebeupálení Jana Palacha zaslali Brežněv a Kosygin do Československa dopis Dubčekovi a Černíkovi, aby veřejné akce skončily. Ostrá fáze normalizace, která začala s nástupem Husáka v roce 1969 a přijetím Poučení z krizového vývoje v dalším roce, mohla nastat jednoznačně jen kvůli sovětskému tlaku, bez něho by to celé rychle skončilo. Je ale nutné zdůraznit, že selhala i řada reformních představitelů KSČ, kteří se domnívali, že zkusí zachránit, co se dá, neustoupí z pozic, protože „by místo nich přišli horší“ a nastaly by „nevyhnutelné následky“ – a byli sami postupně ochotni k větším a větším kompromisům. Pendrekový zákon (uděloval mimořádné pravomoci komunistické policii při zásazích, pozn. red.) z léta 1969 spolupodepsal Dubček, který byl v tomto období předsedou Federálního shromáždění ČSSR.

Husákova pečeť

Lze mezi lidmi, kteří se pak stali nositeli normalizace, vysledovat nějaké společné charakterové rysy?

Spojuje je řada věcí. Členství v KSČ neznamenalo jen vlastnictví stranické knížky, ale i organizovaný způsob života, rozhodování, světonázorovou orientaci, formy až instinktivního chování v krizích. Najdeme mezi nimi ideologické fanatiky, kteří volali dokonce po odsouzení Alexandra Dubčeka a dalších oblíbených tváří pražského jara. Byli tam

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Tváře normalizace

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější