Deník N

Krušné hory byly Silicon Valley celého světa, říká koordinátor nové české památky UNESCO

Štola Marie Pomocná na Mědníku ukrývá ve svém nitru rozsáhlou malachitovou jeskyni. Kolem roku 1520 bylo na úpatí vrchu založeno horní město Měděnec jako středisko místního hornictví. Foto: Montanregion Krušné hory – Erzgebirge, o.p.s.
Štola Marie Pomocná na Mědníku ukrývá ve svém nitru rozsáhlou malachitovou jeskyni. Kolem roku 1520 bylo na úpatí vrchu založeno horní město Měděnec jako středisko místního hornictví. Foto: Montanregion Krušné hory – Erzgebirge, o.p.s.
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Michal Urban slaví jeden ze svých životních úspěchů. Jako koordinátorovi přeshraniční nominace Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří se mu s německými kolegy podařilo zapsat sérii krušnohorských památek na Seznam světového dědictví UNESCO. O tom, jak trnitá cesta to byla a co je v jádru Krušných hor, vypráví v rozhovoru pro Deník N.

Když se řekne Krušné hory, co se vám první vybaví?

Určitě linie pohoří, které se táhne podél Ohře a vystupuje nad okolní nížinu. Zároveň je to místo, kam jezdím skoro 50 let a mám ho spojené se stovkami různých zážitků od dětství, kdy jsem tam pobíhal a sbíral kameny, přes dobu, kdy jsme se snažili o zápis na seznam světového dědictví, až po dnešek, kdy se to povedlo.

Jak se Krušné hory od vašeho dětství změnily?

Oproti současnosti je to velký rozdíl. Krušné hory jsem poznal v 70. letech, kdy to ještě bylo šedé pohoří částečně zahalené do smogu, který se valil z elektráren v podhůří. Neplatilo to ale pro celou oblast. Minimálně ta část od Klínovce na západ emisemi nebyla postižená, lesy byly zdravé a člověk se mohl toulat od rána do večera a nepotkat živáčka. Postupně se začal rozvíjet turistický ruch, lidé začali skupovat a opravovat chalupy.

Geolog a historik hornictví Michal Urban má Krušné hory prolezlé skrz naskrz pěšky i v archivech. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Jací tam dnes žijí lidé? Existuje něco jako typický Krušnohorec?

Sociální situace je složitá. Odsunutí Němci před válkou tvořili devadesát až sto procent obyvatel. Pak přišla snaha Sudety dosídlit z vnitrozemí, lidé tam jezdili zbohatnout – jako na Klondajk. Pokud jde ale o tradice a kořeny, tak minimálně první dvě generace si až na výjimky nenašly vztah, který mělo původní obyvatelstvo.

Když to srovnám se situací v Německu, tak tam lidé vědí, v jaké krajině žijí, znají tradice, váží si montánního (hornického, pozn. red.) dědictví, existuje spousta spolků, které se snaží zvyky podporovat a rozvíjet. To je věc, která se u nás začíná rozvíjet až v poslední dekádě.

Souvisí ta změna vztahu s dlouholetou přípravou nominace zápisu Krušných hor na seznam světového dědictví?

Nominace k tomu určitě přispěla, ale začalo to už předtím. Šlo ale spíš o impuls jednotlivců než obcí. Často to byli lidé, kteří tam mají chalupu, začali se zajímat o historii a vytvořili si k místu lepší vztah než řada místních.

Máte Krušné hory prolezlé skrz naskrz, a to jak pěšky, tak i v archivech. Dokážete říct, co je jejich esencí, co je v jádru Krušných hor?

Za těch několik set let až do dneška bylo hlavním leitmotivem Krušných hor hornictví. Člověk, který se jen trochu zajímá o historii, nemůže nevnímat prvky spojené s hornickou činností, které jsou doslova na každém kroku.

Vnímavý člověk nachází

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Památková péče

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější