Deník N

Reklamní mág Zachariáš po Pustině natočil Bez vědomí: V reklamě jsme se vyblbli, tady forma nesmí válcovat obsah

Režisér seriálu Bez vědomí Ivan Zachariáš. Foto: Archiv HBO Europe
Režisér seriálu Bez vědomí Ivan Zachariáš. Foto: Archiv HBO Europe
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Držitel mnoha reklamních „Oscarů“, režisér, který se krátce po startu dostal na světovou reklamní špičku a udržel se tam, léta však snil o „dlouhém formátu“. Před třemi lety natočil (spolu s Alicí Nellis) pro HBO vřele přijatý seriál Pustina. Teď ve střižně dokončuje šestidílné špionážní drama Bez vědomí. První dva díly měly premiéru na festivalu v Karlových Varech, Deník N byl při tom a tvůrce nám poskytl obsáhlý a místy i velmi osobní rozhovor. Vrací se v něm až do svého dětství , bilancuje dosavadní kariéru a říká, že reklama by mu už vůbec nechyběla.

Byl jste někdy v bezvědomí?

Nebyl…

A zažil jste pozdější prozření, když se něco dělo bez vašeho vědomí?

To asi víckrát. Když se pak člověk dozví, jak to bylo, říká si, že byl úplně blbej, úplně naivní, že si toho nevšiml, to je asi častý, zpětně vidíte, že vám něco mělo být jasný, že to je přece tak zřejmý, ale vám chyběla nějaká indicie…

Nebo to člověk vědět prostě odmítá?

To taky. Pro seriál funguje ta dvousmyslnost bez vědomí a bezvědomí dobře.

Mně to ještě asociuje „bez svědomí“…

Jo! To je bezvadný, to mě nenapadlo, ale sedí to, váže se to k tomu velmi intenzivně!

Měl jste v životě nějaké výrazné trápení se svým svědomím?

Měl. Když jsem natočil reklamu pro Royal Marines. Náborový spot. Byla to tehdy velmi prestižní věc, něco jako dělat pro Audi nebo reklamu na Levisky, byl jsem rád a dělal jsem to rád a asi se to i povedlo. Ale zpětně jsem si uvědomil, že to bylo za hranou…

Změnily se okolnosti, kluci a holky z armády šli na Blízký východ…

A nějací tam určitě i umřeli. A já si říkal: „Ty debile, udělal jsi reklamu: přidejte se k mariňákům. A oni jsou teď třeba mrtví.“ Já je vnímal jako speciální jednotky, který jsou nasazený, aby někoho vysvobodily, ale nedošlo mi, že když je válka, tak prostě jdou, kam je potřeba. Tohle už bych nedělal.

Odmítal jste v minulosti reklamu na cigarety a násilné počítačové hry. Ale mezi námi, kdyby se to bralo poctivě, eticky sporné by byly i reklamy, které tak na první pohled nevypadají. Třeba na džíny, které se vyrábí v hrozných podmínkách v rozvojových zemích…

Taky mi někdo vytýkal, že dělám reklamu na Nike s Šarapovovou, když Nike údajně využívá i dětskou práci. Ale to už by člověk nemohl vůbec nic. Všude jsou nějaký zločinci. Je to těžký, musíte si vybírat podle svého svědomí, vyhodnocovat informace, které máte. Říct si, kudy vede vaše hranice.

Šly mi slzy do očí

Vraťme se k seriálu. Co pro vás byla režisérsky, na rozdíl od Pustiny, u Bez vědomí největší výzva?

Výzva je to celý. Už jen ten žánr, který tady nemá tradici. A udržet seriál vizuálně pohromadě a dobově správně. Nevím, jestli to někdo pozná a ocení, ale co se týče lokací a výtvarného provedení, povedlo se nám, myslím, dosáhnout svébytného vizuálního stylu, který se hodně liší od jiných věcí, který se tu točí. Týká se to svícení, kompozice nebo pohybu kamery. Snažili jsme se o jinou formu než v Pustině. Ta byla spíš organická, tahle je záměrně sevřená, prostě jiná.

V Pustině mi přišlo – navzdory temnotě příběhu a zmaru toho kraje –, že je to esteticky vlastně „sexy“, že v té postindustriální vytěžené měsíční krajině spočívá trochu zvrácená krása. U Bez vědomí mi to vizuálně nepřišlo sexy ani trošku. Všechno jakoby utlumené zašedlou dekou, prosakoval z toho marasmus té doby, rozbředlost…

Jestli to na vás působí takhle, je to dobře, byl to záměr. Přesně tuhle hustou, těžkou atmosféru jsme budovali úplně jinak než v Pustině.

Hlavní hrdinka, houslistka Marie v podání Táni Pauhofové. Hledá svého partnera, kterého hraje Martin Myšička. Foto: Archiv HBO Europe

Kupodivu mě při tom vůbec nebrala nostalgie, i když si ten sklonek 80. let ještě pamatuju. Schválně jste to oprostili od věcí, které by mohly diváka-pamětníka trochu „zahřát“?

Jo. Osekal jsem to, nechtěl jsem tam žádnou atmosférovou vatu, chtěl jsem to velmi strohý, věcný, cítil jsem, že tak to jde k tématu. Žádné detaily na dojímavé dobové rekvizity. Pokud tam nějaký detail je, pak má důvod.

Vám osobně natáčení vzpomínky oživilo?

Rozjely se hodně. Na podzim 89, kdy se jedna časová rovina našeho příběhu odehrává, jsem byl už v nultým ročníku na FAMU, takže revoluci jsem už prožil jako student, co jezdí přesvědčovat dělníky, aby vstoupili do stávky. A co se týče těch osmdesátek, přiznávám, že jsem se trošku dojal, když jsem na place

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější