Šťastné to babičky! Bylo opravdu dříve lépe?
Kniha Psychoterapie našich prababiček to myslí dobře, ale často přináší banality a přebarvuje minulost do idylických barev.
Kterak se poučit ze životů našich předků? Poslední dobou přibývají tituly, které se se zvláštní oblibou odvolávají na umění prababiček, zatímco pradědečkové v tomto smyslu vůbec nejsou v kurzu. Tyto knihy nabízejí „znovuobjevit životadárnou sílu přírodních produktů, tradic a umu našich předků a umět využívat bohatství nabízeného přírodou“ (Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, Edice ČT 2019), případně chtějí obecněji ukázat cestu k Umění nezávislého života, aneb jak vést zdravou domácnost podle našich babiček a prababiček (Dauphin, 2018).
Ovšem chválu babiček a prababiček najdeme i v titulech, v nichž bychom to na první pohled nečekali. Nedávno například vyšla výborná publikace Všichni lžou: Velká data, chytré algoritmy a jak nám internet může říct, kdo opravdu jsme (Host, Brno, 2019). Její autor, novinář a datový analytik Seth Stephens-Davidowitz, v ní zkoumá olbřímí množství digitálních stop, jež po sobě zanecháváme, a ptá se, co skrytě vypovídají o našich postojích a preferencích. A přitom vzpomíná i na svoji babičku.
Když se totiž ve třiatřiceti opět účastnil rodinné oslavy bez partnerky, jednotliví členové rodiny mu začali dávat dobře míněné rady, koho si vybrat. Promluvila i babička, která byla jinak v průběhu večeře potichu. Hlučné agresivní newyorské hlasy umlknou a všechny zraky se upřou na tu malou starou paní se stále patrnou stopou východoevropského přízvuku. „Sethe, ty potřebuješ milou holku. Ne moc hezkou. Hlavně chytrou. Co to umí s lidmi. Společenskou, ať spolu můžete něco podnikat. Co má smysl pro humor.“ Její reakci autor vyhodnotil
