Zápas Bohumila Kubišty a Emila Filly o pozici na poli meziválečného malířství
Vynikající výstava Kubišta–Filla pokračuje v silném programu Západočeské galerie v Plzni a v jejím zkoumání českého moderního umění v meziválečném období. Ukazuje, že je možné dívat se na umění také jako na taktiku kulturní produkce.
Bohumil Kubišta a Emil Filla byli vrstevníci, které dělilo jen něco málo přes dva roky. A společného měli mnohem více, především to, že oba pocházeli ze skromných poměrů a z venkovského prostředí, které s uměním nemělo nic společného. Ani jeden z nich se tak nemohl opřít o finanční či morální podporu své rodiny: Filla na dráhu umělce nastoupil proti vůli svého otce, Kubišta na tom byl ještě hůře a hmotná bída jej nakonec dohnala k téměř úplné rezignaci na tvorbu, když se stal důstojníkem rakouskouherské armády.
Přesto se oběma díky silné vůli a mimořádnému intelektu podařilo tento počáteční hendikep překonat a záhy se vyprofilovali jako dvě nejvýraznější osobnosti své generace, která zahrnuje tak výrazná jména jako Jan Zrzavý, Václav Špála, Josef Čapek či Otto Gutfreund.
Díky zmíněným vlastnostem měli také ambice stát se jejími vůdci. Oba byli schopni formulovat teoretické texty, do hloubky promýšlet výtvarný program a strategie, jak se s tímto radikálním uměním prosadit v konzervativním prostředí Prahy. Jejich vzájemný vztah však byl komplikovaný a od počáteční spolupráce a vzájemné inspirativní konkurence nakonec dospěl až k ideovému rozchodu.
Filla se stal vůdčím duchem Skupiny výtvarných umělců a přiklonil se k ortodoxnímu kubismu podle vzoru Pabla Picassa, kdežto Kubišta od Picassa pouze převzal určité podněty, podobně jako třeba od futuristů. Jeho mnohem původnější přístup pak našel ohlas v díle Josefa Čapka, Jana Zrzavého či Jana Trampoty a po válce i u nastupující mladé generace, která naopak zavrhla Fillovo anachronické lpění na kubismu. Nicméně v tomto mocenském boji uspěl v dlouhodobějším horizontu právě Filla a jeho okruh, který po
