Deník N

„Ne každý s trikolórou je obdivuhodný Čech.“ S Lubošem Dobrovským o hrůzách holokaustu i zlém Zemanovi

Luboš Dobrovský byl novinářem, myčem oken, kotelníkem, ministrem obrany i velvyslancem. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Luboš Dobrovský byl novinářem, myčem oken, kotelníkem, ministrem obrany i velvyslancem. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Naposledy viděl svého tátu jako desetiletý kluk na mostě v Kolíně. Část rodiny se nevrátila z koncentráků, část odsunuli Češi po válce do Německa. Byl myčem oken, velvyslancem, topičem i ministrem obrany. Luboš Dobrovský umí mimo jiné říct premiéru Andreji Babišovi do očí, že je udavač a člověk nemužný.

Jste ročník 1932, Jiří Stránský se narodil o pár měsíců dříve. Řekla bych, že jeho celoživotním tématem byla svoboda. Co vy byste označil za své osobní životní téma?

Myslím, že takové zjednodušení nedává žádný smysl. Tématem mého života bylo překonávání tragických zlomů, z nichž převážnou většinu si moje generace nezavinila. Nebo alespoň ne přímo nějakým konkrétním činem, ale spíš svou netečností. Svou možná až nechutí vidět, co se kolem děje. Já jsem některé věci, které pro mě byly důležité, začal vnímat až s jistým zpožděním a pod tlakem svých nejbližších příbuzných a přátel, kteří měli oči otevřené o něco dříve než já.

Které konkrétní věci teď máte na mysli?

To, čeho jsem si všiml až dost pozdě, byl soubor důvodů, který vedl k tomu, že můj nesmírně oblíbený, statečný a výborně vzdělaný profesor občanské nauky na kolínském gymnáziu nám už nesměl přednášet Masarykovy humanitní ideály. Byl vyhozen. To bylo v roce 1948.

Souvisí vaše životní téma i s děláním kompromisů? Máte v sobě zakódováno, že takto se máme chovat, ale potom nastane situace, kdy si uvědomíte, že ten úkrok stranou nakonec přece jen uděláte?

To jsou zase příliš obecné pojmy. Kompromis… Samozřejmě, že bez nějakého stále se opakujícího kompromisu se nedohodnete vůbec s nikým. Ale pak jsou základní mravní příkazy – a zůstaňme u toho judaisticko-křesťanského desatera. Měli bychom vědět, že když se chováme podle nich, je to lepší, než když některé trvale porušujeme. A já se obávám, že roste počet lidí, kteří o existenci tohoto souboru doporučení k slušnému chování nemají ani ánung.

A já se obávám, že v dnešní politice funguje nové, úplně jiné desatero.

Obávám se, že v české politice v tuto chvíli nefunguje nic, co by v ní fungovat mělo. Víte, Jiří Stránský měl kliku, že byl ve svém životě od prvních okamžiků svého dětství výrazně ovlivňován vysoce kulturním prostředím. Já jsem v takovém prostředí nežil. Já žil v prostředí, kde v okamžiku, kdy jsem začal vnímat vnější svět, panoval velice nepříjemný stres: Co s námi bude?

Luboš Dobrovský hovoří o dějinných zlomech a o tom, jak v nich obstáli Češi i on sám. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Mluvíte o roku 1939?

O osmatřicátém. O počátku druhé republiky. To byl zlom pro většinu židovských rodin. I když naše rodina byla židovská jen v linii otcovské, protože matčina rodina pocházela ze Sudet a moje babička z matčiny strany byla sudetská Němka, která se naučila česky, až když s dědečkem otěhotněla.

To je dost dramatická kombinace.

Kupodivu ne. Babička byla zcela bohemizovaná. Tragické to bylo pro část rodiny, která setrvala v Líních u Plzně. V okamžiku oddělení Sudet od Československa se z nich najednou stali němečtí občané a rozdělilo to naši rodinu na dvě části. Jedna část rodiny se přidala k Henleinovi, druhá část posílala našemu tátovi do koncentráku balíky s jídlem.

Na tohle musí šestileté dítě koukat vyděšeně.

To nebylo jen tohle. Taky bylo plno debat v rodině o tom, jestli emigrujeme, nebo ne, jestli to nebezpečí, že se něco stane v souvislosti s norimberskými zákony, které táta znal, je tak velké.

Váš táta tehdy pracoval ve fabrice v Kolíně, kde se mimo jiné vyráběl Cyklon B.

Pracoval tam jako úředník. Byli jsme velmi průměrná rodina. Táta měl jen gymnaziální vzdělání, ale mluvil plynně několika jazyky. Za druhé republiky se naše debaty začaly zabývat budoucností a ochranou našich životů.

Luboš Dobrovský (87)
Novinář, překladatel a diplomat. Narodil se v Kolíně. V 60. letech působil jako zpravodaj Československého rozhlasu v Moskvě. Po roce 1968 pracoval v dělnických profesích. Po sametové revoluci byl ministrem obrany (1990–1992), kancléřem prezidenta Václava Havla (1992–1996) nebo velvyslancem ČR v Rusku (1996–2000). V roce 2002 mu byl prezidentem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2018 odmítl převzít Cenu Bezpečnostní rady státu.

Tohle byl taky důvod, proč se vaši rodiče během protektorátu formálně rozvedli?

Samozřejmě, že to byl ten důvod. Máma byla proti, ale i její bráchové jí říkali, že je to řešení, které „přece na vašem vztahu nic nezmění“.

A co řekli vám?

Já jsem byl příliš malý na to, abych k tomu mohl mít nějaké stanovisko. Silně jsem ale vnímal atmosféru nebezpečí. Pak táta skutečně musel opustit práci. Odešel v Kolíně do Jelínkova zahradnictví. Byli jsme vystěhováni, přestěhovali jsme se k dědovi. Ten měl kousek za Kolínem v Ohradě u Nové Vsi malé hospodářství.

Pro mě a o tři roky mladšího bráchu to bylo neuvěřitelné dobrodružství. Dostali jsme se do prostředí, kde všichni kluci uměli házet kamenem a vylézt na strom, uměli pást husy tak, aby se jim nerozutekly po poli.

A tatínek bydlel s vámi?

Nestíhal by to. Začínal pracovat v šest ráno, a proto bydlel v Kolíně u své tety, u mé pratety Amálie.

Jak strach o budoucnost formuje šestileté dítě? To může vést k pozdějšímu vzdoru, nebo k přílišné submisivitě vůči síle.

Je to stres. Nemáte pocit jistoty. Najednou se všemu divíte a připadá vám to nepříjemné. Chodíte po ulici a váš táta musí nosit žlutou hvězdu. Lidé, se kterými se obvykle zdravil, přecházeli na druhý chodník. Nemůžete chodit ke svému zubaři, aby vám ošetřil chrup, protože on už nesmí mít ordinaci.

To už jsme v protektorátu. Lidé, kteří k nám přicházejí s našitými hvězdami, musejí odejít včas, aby stihli hodinu, po níž Židé nesmějí chodit po ulici. Nerozumíte tomu, ale cítíte, že je to cosi nepřirozeného a nebezpečného. A že je to tlak.

Takže jste tomu sice nerozuměl, ale přijal jste to. Pochopil jste, že jinak to prostě nepůjde.

To bych neřekl. Když je člověk plně zdráv, a tím myslím, je-li dostatečně zdravá i jeho mysl, pak to dokáže překonat. A k tomu překonání sloužilo několik strašně důležitých věcí. Nové prostředí na venkově. Jiná škola, do které jsme chodili. Noví kamarádi, kteří se celkem po krátké chvíli nabídli jako dobří přátelé a všeličemu nás učili. Včetně některých slov v českém jazyce, která jsme do té doby neznali.

Třeba?

Například pojmenování ženského přirození. A bylo to léčivé. Kromě toho jsme neměli moc času. Měli jsme plno drůbeže, králíky, muselo se chodit na pole. Když jsem se naučil sekat kosou, bylo to obrovské uspokojení, že mi to jde. Tohle všechno byly momenty, které mi pomáhaly nemyslet na tragické okamžiky. Táta byl od roku 1942 v koncentráku. Já jsem ho doprovázel, když šel na Zálabí na železniční zastávku, aby odjel do Terezína.

To vám bylo deset. Pamatujete si, co byla poslední slova, která jste si s tatínkem řekli?

Tu situaci si pamatuji velice silně. Doprovázel jsem ho

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější