Představa, že odpůrcům demokracie strkáme květiny za klopy, je směšná. Rozumějí jenom síle
Komentář Fedora Gála: Byl-li rok 1989 bodem dějinného zlomu, stojíme dnes před dalším. Možnost, že by to byl opět zlom „něžný“, je ve hvězdách. Ve tvářích odpůrců liberální demokracie, globální odpovědnosti, evropské integrace, NATO… se zračí emoce na míle vzdálené pravdě a lásce.
Jako přímý a exponovaný účastník událostí z listopadu 1989 na Slovensku jsem byl za posledních třicet let nesčíselněkrát požádán, abych podal o té době svědectví (a nutno říct, že jsem si dokonce vypěstoval jistou alergii na toto téma). Postupem doby totiž zjišťujete, že co člověk, to jiný pohled, jiná interpretace – většinou podle role, kterou v událostech sehrál. Čím byla tato role okrajovější, tím více smyšlenek, dezinterpretací a fám o zásadních událostech, jejich popisů, příčin a důsledků.
Co s tou mnohostí „pravd“? Z rezignace nad tématem mě probral pokus shromáždit sérii svědectví lidí, kteří v té době nestáli v epicentru celospolečenského dění. Například pásmo videí, kde lidé různých profesí, věku, vzdělání, cest životem mluví o tom, jak se jim v uplynulých desetiletích žilo (například soubor videoesejů, které jsme s Martinem Hanzlíčkem pořídili začátkem roku 2019 a zveřejnili na webu www.tyzden.sk).
Nyní ke mně dostal rukopis knihy Michaela Kocába „Životní příběh do roku 1991“, který považuji v množství existujících děl tohoto typu za unikát. Osobní záznam událostí, při nichž nezpochybnitelně byl, a to v klíčové pozici aktéra, je fascinující obsahem i stylem. Obsahem proto, že jde o události málo známé, až neznámé, a přitom podstatné pro pochopení tehdejšího dění. Stylem proto, že je velice čtivý. Své vyprávění navíc doložil dokumenty. Dobovými a autentickými dokumenty.
Díky této knize jsem například měl poprvé možnost seznámit se důkladněji s iniciativou MOST, která významně předcházela událostem z listopadu 1989 a která byla prvním mně známým pokusem o dialog „přes plot“. Myslím tím dialog mezi komunistickou mocí a protagonisty listopadové revoluce v Československu. Dialog ne slouhovský, ale dialog, který vedl k zborcení komunistického systému. Lidé jako Michael Kocáb, Michal Horáček, Jiří Křižan, ale také Oskar Krejčí a Ladislav Adamec „z druhé strany plotu“ prokázali tehdy, na podzim 1989, v době ještě velmi nejisté, kus politické odvahy, předvídavosti, ale také kreativity, která „starým strukturám“ z obou stran barikády musela připadat naivní a amatérská – bez šancí.
V pozadí všech diskusí vyjednávačů, kteří by se dali sečíst na prstech jedné ruky, byla obava z krveprolévání. Ano, na tohle
