Kladivo na chudé. Maláčová chystá zákon, který pošle desetitisíce lidí na ulici, bojí se experti
Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje velkou změnu ve vyplácení dávek a příspěvků na bydlení. Podle chystaného zákona na ně bude mít od roku 2021 nárok výrazně méně lidí než teď. To velmi tvrdě dopadne na desetitisíce samoživitelů a seniorů, jichž je nyní mezi příjemci většina, upozorňují odborníci.
„Nemáme kam jít,“ rozhlíží se Lucie po pokoji na ubytovně v Olomoucké ulici v Brně, kde už rok bydlí s mužem a čtyřmi dětmi. Předtím žili v azylovém domě a taky bez úspěchu žádali o obecní byt. Na malém stolku je zbytek karbanátků od oběda, z rozbitého okna se může Lucie dívat na barevné zábavní centrum Bruno, kam se nikdy s dětmi nepodívá, protože si o osmi stovkách na vstupné může nechat leda tak zdát.
„Nikdy jsme nebydleli v normálním bytě. Děti jsou unavené, nevyspalé, nemají se kde učit, protože je tu celou noc hluk. Jak je máme vychovat? Přece si takhle nezaslouží žít, nedostali jsme žádnou šanci na normální život,“ povzdechne si a vezme do náruče nejmladšího, dvouletého Samuela.
Za malý pokoj na periferii u výpadovky na Olomouc, kam se vejdou jen tři postele a skříň, platí šestičlenná rodina dvanáct tisíc korun měsíčně. Ve dne musí odhánět šváby, v noci štěnice, na celé patro je tu jedna kuchyňka a jeden záchod.
Stěhování z ubytovny, která se na konci července zavře, bude pro rodinu náročné, protože děti mají v Brně školy i lékaře. Pokud se tedy vůbec budou mít kam přestěhovat. „Zatím jsme dostali jen seznam jiných ubytoven, jako ostatní tady,“ říká Lucie a je vidět, jak je zoufalá. Zvenku se ozve řev a zvuk rozbitého skla.
Ve stejné situaci jsou i dvě důchodkyně, které bydlí v malých kamrlících o dvě patra níž.
„Platím čtyři a půl tisíce korun za půl pokoje,“ říká Eva Pavlíková, které je už přes sedmdesát let. Na Olomoucké bydlí už devět roků. „Aspoň kdyby s námi někdo mluvil. Nikdo nespí, všichni jsou vystresovaní, protože neví, co s nimi bude,“ líčí.
Ani ona neměla nárok na obecní byt, i když o něj žádala. Stejně jako její sousedka, která také překročila sedmdesátku a těžce chodí jen o berlích, splácí z malého důchodu exekuce za nepovedené podnikání a za jízdy načerno.
„Za léky dám tisícovku měsíčně a teď jsem si nekoupila za osm set preparáty na klouby, protože jsem na to neměla,“ zadívá se na obrázek Panenky Marie v rámečku na stolku. Místo na nádobí v malém pokoji už nezbylo, tak ho skladuje pod židlí. Když si chce pozvat návštěvu, musí stát, protože se do pokoje kromě postele a skříně už nic víc nevejde.
Lidé, kteří musí z hnědé třípatrové bytovky odejít, nemají prakticky žádnou šanci