Cesta od bezvýznamnosti k nicotě. Aneb jak se mstivému guruovi podařilo „pozvednout“ a zničit sociální demokracii
Analýza Jiřího Pehe: Česká strana sociálně demokratická se potýká už od svého obnovení v roce 1989 s problémem identity. Nedokázala se s ním za těch třicet let vyrovnat a teď ji podle všeho definitivně srazí na kolena.
ČSSD navázala sice formálně na československou sociální demokracii, kterou v roce 1948 zlikvidovali komunisté, ale nezvládla se transformovat v moderní sociálnědemokratickou stranu po vzoru svých západních sester. Ačkoliv byla vlastně jedinou sociální demokracií v postkomunistickém světě, která nevznikla pouhou přeměnou komunistické strany, ale nezávisle na ní, nedokázala nakonec uniknout politickému postkomunismu.
V prvních třech letech po svém obnovení v roce 1989 se strana, ještě jako „československá“, pokoušela navázat zejména na předválečné tradice. Hlavní roli v ní hráli politici, kteří museli po roce 1948 odejít do exilu. Zároveň se ovšem k demokratické levici hlásilo několik dalších subjektů, které se odštěpily od komunistické strany nebo byly vytvořeny politiky, kteří z KSČ odešli, jako byl Levý blok nebo Strana demokratické levice. Anebo Liberálně sociální unie.
Je symbolické, že Miloš Zeman vystřídal v čele strany prvního polistopadového předsedu obnovené československé sociální demokracie, exulanta Jiřího Horáka, krátce po rozpadu Československa a přejmenování strany na Českou stranu sociálně demokratickou.
Horák chtěl vytvořit skutečnou sociální demokracii, která by nejen navázala na předválečné tradice, ale také se inspirovala tím, čím se sociálnědemokratické strany na Západě staly v době, kdy v Československu panoval komunistický režim. To byl ovšem běh na dlouhou trať, v němž by si sociální demokracie musela držet odstup od postkomunistických levicových subjektů a trpělivě vysvětlovat, kam se vlastně sociáldemokratismus od její likvidace v roce 1948 posunul.
Různé podoby nebezpečné nenávisti Miloše Zemana
Zeman zvolil jinou taktiku. V zájmu
