Většině na demokracii nezáleží. Proto ji ani není schopna bránit
Komentář Jána Simkaniče: Slovo „demokracie“ patří k těm nejčastěji skloňovaným ve veřejném prostoru posledních třiceti let. Společně se „svobodou“ patřilo mezi nejjasnější majáky na cestě od socialismu k Západu. Velká část politických stran si přívlastek „demokratická“ dala přímo do názvu, aby se tak jednoznačně přihlásila k nové formě politického uspořádání.
Záhy se termín demokracie stal natolik samozřejmým, že se z něj stala pouhá nálepka pro polistopadový režim jako takový, aniž by někdo složitě přemýšlel, co přesně znamená a zda jej většina vnímá ne-li stejně, tak alespoň podobně. Dnes se ukazuje, že společenský konsenzus nad tímto termínem rozhodně nepanuje, k čemuž v průběhu let přispěli především samotní političtí aktéři, kterým klíčové prvky demokratických pravidel pravidelně překážely. Navíc část obyvatel zklamaných z nového vývoje smysl těchto pravidel jen těžko chápe, když jim podle jejich mínění nijak nepomohla k lepšímu životu.
Země visegrádského prostoru v tomto ohledu vykazují řadu podobností – za posledních třicet let došlo v každé z nich k pokusům redukovat demokracii na její formální znaky zastírající skutečnou podstatu autoritativní moci. Podařilo se to v různé míře Mečiarovi, Orbánovi i Kaczyńskému, v Česku to s opoziční smlouvou zkusili Klaus se Zemanem před dvaceti lety. Dnes sledujeme druhý podobný pokus, jen místo Klause je Zemanovým sparingpartnerem Babiš.
V uchváceném státě sice zůstává přítomen institut voleb, mocenští aktéři však zpochybňují nebo zkoušejí ovládnout vše ostatní – parlamentní instituce, mocenské složky, kontrolní úřady, soudní soustavu, média. A v neposlední řadě pracují na oslabení občanské aktivity, z níž z velké části legitimita režimu vyplývá – u nás byla zpochybňována od samého vzniku České republiky v čele s tehdejším premiérem Klausem. Dehonestovat projevy občanské angažovanosti ani nedalo moc práce, většina lidí se o slovo stejně příliš nehlásila.
Vrcholným symbolem tohoto přístupu se stala