Deník N

Julian Barnes v novém románu Jediný příběh pokračuje ve zkoumání minulosti

Julian Barnes. Foto: ČTK/AP
Julian Barnes. Foto: ČTK/AP

Juliana Barnese kdysi někdo označil za „chameleona britské prózy“, patrně v narážce na proměnlivý styl a témata jeho prvních próz. Ve svém nejnovějším románu Jediný příběh je však zcela neuchopitelný i jako vypravěč.

Julian Barnes u nás patří k nejznámějším současným britským prozaikům. Odeon se mu systematicky věnuje, okamžitě vydává jeho nové prózy, ale vrací se i ke starším textům. Lze tak říct, že až na pár výjimek máme Barnese v češtině celého. Je to moc dobře, protože patří bez nadsázky k těm nejlepším britským spisovatelům od sedmdesátých let. Štěstí je i to, že v češtině našel skvělé překladatele: dnes již klasického Flaubertova papouška přeložil a působivým doslovem opatřil Miloš Urban, v poslední době se Barnesovi soustavně věnuje neméně skvělý Petr Fantys.

Český čtenář tedy Barnese zná a ví, kolem jakých témat se točí jeho psaní. Je to především jistá nostalgie ztráty, otázka uchopení vlastní minulosti a nespolehlivost jakéhokoli vyprávění. V tomto ohledu jsou jeho romány „existencialistické“, ovšem s tím rozdílem, že jsme vrženi nikoli do světa, nýbrž do příběhů, kusých, nespojitých a často protikladných. Z nich každý z nás musí utkat ten svůj. Ohlížíme se zpět s „vědomím konce“ – konec je totiž jediná jistota, zatímco minulost, nenávratně ztracená, se rozplývá v mlze zapomnění i neochoty každého z nás začleňovat do svého osobního příběhu prohry, selhání a menší či větší hanebnosti. Jsme všichni nevěrohodní vypravěči a své příběhy stavíme tak, abychom

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější