Věty, jež odhalily bezradnost rudých vládců. Jak se komunistický režim pustil do bitvy, na kterou už neměl sílu
Kdyby před třiceti lety existoval Facebook, petice Několik vět by se šířila po něm. I bez něj ale prorazila bublinu disidentské scény. Jejím zveřejněním se začalo odpočítávat posledních pět měsíců komunistického režimu.
Přední evropská i světová média důkladně popsala nebývalý občanský protest, šířící se z Prahy. Mnohé deníky přinesly citace, co požadují jeho aktéři.
Češi si v novinách přečetli odsudky i „odhalení“, podle nichž byli zástupci iniciativy placeni ze zahraničí s cílem rozvrátit pořádek v zemi. Státní orgány mluvily o útoku „kulturní fronty“ z Prahy. Vládci země se chlubili, jak jim – protestům navzdory – docházejí stovky vzkazů od podporovatelů.
Na vysvětlenou: řeč není o současných protestech proti vládě premiéra Andreje Babiše, ale o dění o třicet let starším. Ve čtvrtek večer, 29. června 1989, se z rozhlasových vln Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC začal šířit text petice Několik vět.
V době dominově se hroutícího komunistického panství nad střední a východní Evropou to byla jedna z kostiček v řadě, jejíž pád nakonec přispěl k porážce komunistů v Československu v závěru roku.
Doba zralá na protest
Okolnostem vzniku petice Několik vět se před časem důkladně věnoval historik Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Urban. Ve studii pro odborný čtvrtletník Paměť a dějiny připomíná, že zrod petice souvisí s propuštěním