Amerika, Rusko, Čína… Jak se změnil svět velmocí? Kdo mocností zůstal, kdo zeslábl a kde velmoci vyrůstají?

V zaznamenané historii ještě nikdy nebyl svět tak propojený jako v současnosti. Díky změně, kterou přinesl rok 1989, jsme se mohli plnohodnotně zapojit i my a optikou mezinárodních srovnání je zjevné, že jsme uspěli. Česko je dnes bohatou a bezpečnou zemí s vysokou úrovní společenského rozvoje. Samozřejmě, že naše společnost má řadu socioekonomických a politických problémů, ale ty jdou primárně na vrub naší (ne)schopnosti lépe vybírat a efektivněji spravovat daně, účinněji vymáhat právo, spravedlivěji rozdělovat bohatství, ohleduplněji komunikovat či odpovědněji plnit povinnosti, než vnějším faktorům.

Asi nikdy v českých dějinách nebyly tak dlouho vnější podmínky, chceme-li světový či mezinárodní řád, pro Česko tak výhodné. Spolu se všemi sousedy jsme členy Evropské unie, největšího a nejbohatšího trhu na světě, až na neutrální Rakousko jsme se všemi sousedy členy NATO, nejsilnější vojenské aliance v dějinách. Máme spoustu důvodů pro spokojenost, ale zároveň existuje řada objektivních důvodů, které by nás měly vést minimálně k obezřetnosti. Čemu a proč bychom měli věnovat pozornost a kam napřít úsilí?

Pokud se nenaučíme lépe vycházet sami se sebou a odpovědněji plnit povinnosti, včetně například tolik diskutovaných výdajů na obranu, tak si vše zhatíme sami. V českých dějinách by to nebylo poprvé, ale dovolím si neodůvodněně optimisticky předpokládat, že se tomu dokážeme vyhnout. Zaměřme se raději na ony vnější faktory, které sice ještě stále jsou pozitivní, ale trvale to tak nebude. Dříve, než se pokusíme vysvětlit proč, je třeba zdůraznit, že k současnému, respektive budoucímu nastavení mezinárodního systému stát o velikosti ČR samostatně nijak podstatně nemůže přispět. Maximum, co v tomto ohledu můžeme udělat je přidat se k těm, kteří nejlépe ošetří, prosadí a ubrání naše potřeby, zájmy a hodnoty. O koho se jedná? O ty, o kterých již byla řeč výše, tedy o naše sousedy a spojence v EU a NATO. Spolu s nimi musíme hledat odpovědi na otázky, kterým mezinárodní společenství čelí a mírou maximální se přičinit o to, abychom v tomto relativně úzkém kruhu dokázali co nejrychleji nalézt alespoň minimální shodu, která umožní udržet co nejvíce z toho, co máme, a předat to budoucím pokolením.

Pozornost v prvé řadě musíme věnovat velkým a mocným aktérům, kteří mají potenciál uvést do pohybu změny, které i na nás mohou dopadnout. Takovým aktérům, kteří se v případě svého úspěchu stávají strůjci nových pravidel, se od Vídeňského kongresu (v letech 1814-1815), kterým byly ukončeny