Byli jsme také státem jiných než ryze českých umělců. Umíme se již za první republikou ohlédnout bez předsudků?
Ve Veletržním paláci vznikla k výročí založení republiky jedna z nejsilnějších expozic poslední doby. Éru mezi válkami připomíná také jedinečná knižní publikace Literární kronika první republiky.
Loňské stoleté výročí republiky zavdalo řadu příležitostí ohlédnout se nazpět a případně i revidovat naše vnímání historie. Toho revidování tedy zase tolik nebylo, a pokud ano, bylo převálcováno sentimentálními připomínkami první republiky. Jako bychom z toho uplynulého století uznávali jen první dvě desetiletí. Málokterý vzpomínkový počin se týkal pozdější doby.
Řečené platí i pro dva projekty, které mají trvalejší platnost: velkou, střednědobou výstavu 1918–1938: První republika ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze a obsáhlou knihu Literární kronika první republiky, připravenou pracovníky Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Příležitostí, ne-li nutností při novém psaní o minulosti je nacházet nové narativy a dávat hlas dříve umlčovaným. Oba projekty to dělají a do značné míry na tom staví svůj koncept.
Věnujme se nejprve Literární kronice první republiky. Více než 500 stran velkého formátu, stovky ilustrací, na první pohled publikace, která je určena na dlouhodobé používání, zkrátka kniha „pro školu i dům“. Má se jednat o „obrazově výkladovou knihu, která čtenářsky přístupnou a vizuálně poutavou formou představuje literární dění na území Československé republiky v letech 1918–1938“. Zadání se autoři drží. Dá se říci, že tak nějak by mohla vypadat ideální učebnice. Každá z 21 kapitol je koláží kratších a delších textů, ukázek, reprodukcí rukopisů a obálek prvních vydání zmiňovaných knih, zkrátka přitažlivý mix, do něhož lze vstupovat odkudkoliv.
Koncepčně je kniha řešena tak, že každá z kapitol představuje jeden rok. V každém roce je nejprve uveden stručný přehled důležitých událostí na poli literatury, následuje