Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Springsteenovo poslední sólové album přináší spanilou jízdu snovou Kalifornií

Bruce Springsteen. Foto: Owen Sweeney/Invision/AP/ČTK
Bruce Springsteen. Foto: Owen Sweeney/Invision/AP/ČTK

Devatenácté studiové album Bruce Springsteena přichází po několikaletém bilančním období. A jde nečekaně o sólovou odbočku.

Posledních několik let zpěvák vyplnil nejrůznějšími kompilacemi, speciálními edicemi, intimním vystupováním na Broadwayi a skvělou autobiografií Born to Run. O to víc překvapuje, že nyní natočil jedno z nejoriginálnějších alb své kariéry.

V roce 1975 Springsteen definitivně prorazil díky svému třetímu studiovému albu Born to Run. Tehdy skončila stylizace do newjerseyského Boba Dylana a zpěvák začal naplno využívat potenciálu doprovodného E-Street Bandu. Přesto nakonec nahrál i čistě folková alba. Nejprve syrovou Nebrasku (1982) a poté Steinbeckem a sociálně-politickými problémy americko-mexického pohraničí inspirované The Ghost of Tom Joad (1995) – v rámci turné k tomuto albu mimochodem poprvé vystoupil i v Praze. Western Stars však nepatří ani do jedné z těchto linií. Téměř sedmdesátiletý interpret se rozhodl pro snad největší hudební experiment své kariéry a natočil si první „popové“ album.

Přímou inspirací se přitom stala populární hudba jižní Kalifornie z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Jedná se ale o mnohem víc než jen reminiscenci dobového zvuku a zapojení nástrojů, které byste u Springsteena nečekali – při přehlídce a náslechu všech těch francouzských rohů, smyčců, a dokonce i fagotu se až vkrádá otázka, proč některý videoklip k albu nenatočil Wes Anderson.

Odpovědí je hned první singl. Hello Sunshine disponuje podmanivým videem, během něhož divák sleduje jízdu podivně snovou krajinou někde na pomezí soumraku a rozbřesku, zbavenou všeho realistického. Rozostřené záběry připomínají místy filmové kulisy, z nichž vystupují detaily amerického korábu silnic, a text plný melancholie a smutku vyjadřuje touhu dojet do míst, která dost možná nikdy neexistovala, ale měla by. Není to útěšná, pozitivně laděná píseň plná hravosti, ale naopak smutku a životní únavy.

Kalifornie jaká by mohla být

Springsteen ve Western Stars míří do Kalifornie nenaplněných nebo promarněných příběhů, jak ji formovala popkultura a moderní mýty o zemi zaslíbené. Tomu ostatně odpovídá i provedení bookletu (v tomto případě stále platí, že fyzický nosič, ideálně na vinylu, je součástí zážitku) plného stylizovaných fotek, které by klidně mohl využít Cormac McCarthy pro paperbackové vydání své Hraniční trilogie – jsou to obrazy, texty a hudba obtěžkané významy, v nichž se ale nezapomíná na konkrétní lidské příběhy podané jednoduchou formou na hraně klišé.

Pokud v polovině osmdesátých let vyjádřila píseň Glory Days šok třicátníků, které semlelo ubíjející zaměstnání a rozpadající se manželství, že dny mladistvé slávy zmizely jako mrknutím dívčího oka (motiv zvěčněný i v hororovém opusu magnum Stephena Kinga To), tentokrát jako by se zpěvák stylizoval do role znaveného barda, který už dávno zažil všechen smutek světa, ale stále je pevně odhodlán vidět v něm krásu a naději, ať už se nalézá kdesi severně od Nashvillu nebo stovky mil od místa, kde by měl být. A to s plným vědomím, že někdy je ona krása nedostupná a naděje jen přetvářkou a sebeklamem.

Album Western Stars.

Vypravěč Drive Fast (The Stuntman) vzpomíná, jak od dětství neznal strach, jen vzrušení z výzvy. Ale nyní přišel čas, kdy je třeba zaplatit cenu. „Drive fast, fall hard“ zní v refrénu a zpochybňuje možnost, že by bezejmenný kaskadér mohl najít klid a lásku. Titulní píseň alba je zase vyznáním herce, kterého kdysi „zastřelil“ John Wayne a teď se živí reklamami. Stones jsou depresivním vyznáním člověka, který už nemá nic, ani historky z dávných dob – a ideální píseň pro ultrarockové aranžmá, v jakém byl ve spolupráci s Tomem Morellem na některých koncertech proveden původně folkový The Ghost of Tom Joad. A v There Goes My Miracle jako by Springsteen zavrhl všechny své optimistické hymny ve stylu Countin´ on a Miracle.

Pokud mají mít hrdinové alba nějakou skutečnou naději na štěstí a mír, musí být neustále v pohybu. Pálit za sebou mosty, smířit se s osamělostí i se svými selháními. To je příklad úvodních dvou písní alba. Hitch Hikin´ je ve výsledku to nejnudnější, co Western Stars nabízí – hudebně i textem plným jednoduchých obrazů bez větší hloubky.

Rozluky i setkání

Následující The Wayfarer podobný motiv dobrovolného tuláctví uchopuje komplexněji a hlavně chytlavěji. Naději na nový začátek po radikální změně života ale dává snad jen třetí singl alba Tucson Train. V jednoduchých obrazech načrtnutý příběh rozpadu vztahu kvůli drobnostem, které oběma zúčastněným přerostly přes hlavu, připomíná nejlepší kousky z polozapomenutého „rozchodového“ alba Tunnel of Love.

Všichni, o kterých Springsteen zpívá, se přitom mohou setkat na výjimečných místech, jak naznačují písně Somewhere North of Nashville, Moonlight Hotel a hlavně rozverná Sleepy Joe’s Café. Poslední jmenovaná je skoro odrhovačka oslavující všechna ta místa, která během let doslova srostla se svými majiteli a mezi lidmi „on the road“ se stala legendou. V počátcích své kariéry vyjadřoval Springsteen často přání „I Want to be Where the Bands Are“. To se nemění ani na posledním albu, ale zároveň jako by občas Springsteen přitakával pocitu Eastwoodova hrdiny z filmu Pašerák, že štěstí lze nalézt i v dobrém podniku s tajným receptem na trhané vepřové.

Western Stars nejsou rozhodně dokonalým albem. Některé písně by si zasloužily zpěváka spíše kalibru Franka Sinatry, v jiných jsou působivé obraty obklopené lacinými zvoláními, ale jako celek se jedná o nejzajímavější album od The Rising. Springsteen jím nemusí dokazovat svou pověst rockové legendy ani se snažit proniknout k srdci problémů Spojených států. Natočil prostě a upřímně kolekci příběhů, která je odvážnou výzvou opustit komfortní zónu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Hudba

Kultura, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější