Pila jsem nonstop a myslela, že vystřízlivění mě zabije, říká autorka Zápisníku alkoholičky
Byť je Michaele Duffkové teprve sedmadvacet let, zažila už toho hodně. Závislost na alkoholu, úspěšné léčení, otcovu sebevraždu i nový začátek. Autorka úspěšného blogu Zápisník alkoholičky nyní chystá knihu a řeší, jak pomoci těm, kteří se ocitnou ve stejné spirále jako ona. „Byla jsem zoufalá sama ze sebe,“ říká v rozhovoru, který je součástí seriálu Démon alkohol.
Od loňského října vystupujete díky svému blogu veřejně jako alkoholička. Od února dokonce pod svým jménem. Jak taková nálepka člověku změní život?
Nedá se říct, že by mě to poznamenalo nebo zhoršilo mé postavení. Nemám pocit, že by mě to ovlivnilo negativně. Jenom se teď vyskytlo pár výhružných zpráv, to ale, myslím, nemá návaznost na to, jestli jsem v anonymitě, nebo ne. Je to prostě spojené s tématem.
Čeho se ty výhrůžky týkaly?
Ničeho konkrétního. Prostě „Prase jedno, počkej, až tě potkám“. Myslím, že je to tématem, možná tím, že jsem s tím šla ven a nebojím se o tom mluvit. Věřím, že jsou lidé, které to zvedne ze židle, ale určitě jsou to lidé, kteří ten problém mají, nebo jsou jím těžce poznamenaní.
Jak dlouho jste o psaní Zápisníku alkoholičky uvažovala?
Přemýšlela jsem o tom asi od července. Vymýšlela jsem formu, jak s tím nejlíp jít ven. Chtěla jsem zůstat v anonymitě, šlo jenom o to mou zkušenost nějak nasdílet, aby se v tom lidé poznali a pochopili, že v tom nejsou sami. A radila jsem se s manželem i s rodinou, jak to udělat, aby mě to neohrozilo pracovně nebo jakkoliv jinak.
Jak vypadala debata s nimi o tomhle nápadu?
Manželovi jsem řekla: „Hele, vím, že jsem to podělala, ale myslím si, že je hrozně důležité o tom mluvit, psát o tom, nebo nějak tu zkušenost sdílet.“ Jemu se nápad hrozně líbil. To samé u mé mamky s bráchou, ti byli všichni pro.
Co vás přivedlo k alkoholu?
Myslím, že to byla souhra okolností. S manželem jsem nebyla úplně dlouho, otěhotněla jsem a přestěhovali jsme se k jeho rodičům na kraj Prahy. Takže nové prostředí a nová role matky, u které si nejsem jistá, že jsem na ni v tu chvíli byla připravena, ač je dcera to nejlepší, co mám.
Bylo mi třiadvacet, a když to rekapituluji, možná jsem s tím nebyla vnitřně smířená až tak, jak jsem si myslela. Kdybych to měla shrnout pár slovy: frustrace, nespokojenost, ztracenost v životě.
Nemusíte o tom mluvit, ale na blogu naznačujete, že podíl na tom mělo i první těhotenství, které
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
