Deník N

Masové demonstrace mění českou společnost a brzy změní i politiku. Ale současným stranám ujel vlak

Podle velkoplošných obrazovek patrně na pódiu zrovna hovoří T. G. Masaryk. Foto: Tomáš Kunc, Deník N
Podle velkoplošných obrazovek patrně na pódiu zrovna hovoří T. G. Masaryk. Foto: Tomáš Kunc, Deník N

Komentář Jiří Pehe: Akce organizované iniciativou Milion chvilek pro demokracii, které o víkendu na pražské Letné vyvrcholily největší demonstrací od roku 1989, leckterý politik i komentátor odbývá jako zbytečné, protože prý stejně nemohou změnit výsledky voleb. A kdyby prý dosáhly toho, po čem jejich organizátoři volají, tedy odchodu premiéra Andreje Babiše, který by podle české ústavy znamenal pád celé vlády, co pak?

V této kombinaci škarohlídství a opatrnosti poněkud zaniká to podstatné: masové demonstrace zásadním způsobem mění společenskou dynamiku u nás, což se časem přelije do politiky. Nikdo, kdo přišel na Letnou, si nemohl nevšimnout, že naprostá většina demonstrujících jsou mladí lidé a lidé středního věku. Z pódia mluvili coby hlavní organizátoři předseda Milionu chvilek pro demokracii, šestadvacetiletý Mikuláš Minář, a místopředseda téže iniciativy, pětadvacetiletý Benjamin Roll.

Jinými slovy, probuzení občanské společnosti má výrazný generační rys. Aktivizují se zejména mladší lidé, o nichž se ještě před časem tvrdilo, že coby příslušníci generace ztracené na internetu a oddávající se různým požitkům konzumní společnosti nemají o politiku a veřejné dění ve větší míře zájem. Není to přitom aktivizace lecjaká: jde o největší vzepětí občanské společnosti od roku 1999, kdy ve svých snahách přinutit k odchodu z politiky opozičně-smluvní lídry Miloše Zemana a Václava Klause neuspěly iniciativy Impuls 99 a Děkujeme, odejděte!.

Iniciativy předchozích generací občanských aktivistů překonala současná vlna demonstrací už tím, že nejde o jednorázové akce, ale protesty trvají více než rok a postupně sílící. A ačkoliv jsou v podobě svých hlavních cílů zaměřeny na odchod premiéra Andreje Babiše a jeho ministryně spravedlnosti Marie Benešové z vlády, ve skutečnosti jde o cosi mnohem zásadnějšího: modernější část společnosti, která už vyrostla v demokratických poměrech, přebírá vliv a kontrolu nad věcmi veřejnými od starší části společnosti, která je tak či onak poznamenaná svými zkušenostmi z bývalého režimu.

Tato postkomunistická část společnosti zatím měla navrch – jak demograficky, tak politicky. A vzhledem k tomu, že občanská společnost byla po vzepětí v roce 1999 dvacet let buď pasivní, nebo soustředěná na nepolitické aktivity, či v lepším případě boj s korupcí, měla generace politiků, s kořeny ještě v dobách komunistického režimu, poměrně lehkou práci s udržováním rozhodujícího vlivu na věci veřejné i politiku. Když přišla v podobě přímé volby prezidenta první velká šance věci zvrátit, ukázalo se, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější