Deník N

Zemědělství dalo lidstvu mnoho dobrého i ledacos zlého, říká archeobotanik Fuller

Archeologická data, která sbírá Dorian Fuller, dokazují, že klimatické změně můžeme lépe čelit větší rozmanitostí rostlin a flexibilitou společnosti. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Archeologická data, která sbírá Dorian Fuller, dokazují, že klimatické změně můžeme lépe čelit větší rozmanitostí rostlin a flexibilitou společnosti. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Od domestikace rostlin vedl jen krůček k zemědělství – stejně jako k výrobě piva. Neolitická revoluce umožnila člověku popustit uzdu fantazii a zaměřit se i na jiná odvětví než jen shánění potravy. Stejně tak ale zemědělství prohloubilo třídní rozdíly a zrychlilo klimatickou změnu. Průkopník v oblasti archeobotaniky profesor Dorian Fuller v rozhovoru pro Deník N vysvětluje, jaký vliv mělo zemědělství na společnost a jak se dnes můžeme poučit ze zkušeností předchozích civilizací.

Jak rychle postupovala v minulosti domestikace rostlin – například vývoj od divoké trávy po dnešní pšenici? Dá se to archeologicky vysledovat?

Proces domestikace rostlin byl poměrně pomalý, trval dva až tři tisíce let. Byl to neustálý cyklus, kdy lovci a sběrači vybírali zrna, zasévali a sklízeli. Rostliny na toto šlechtění reagovaly geneticky – zvětšily svoje semena, která prokazatelně rychleji klíčila. U obilí se změnila i skladba klasu. Zatímco u divoké pšenice nebo rýže se semena rozšiřovala přirozeně, s domestikací došlo k takovým změnám, že rostlina začala být závislá na lidech, kteří ji museli sklízet a zasévat. Zásadní změnu pozorujeme na plevách. To je ten kousek, který drží zrno na stéblu. Divoká pšenice uvolňovala semena samovolně. Domestikovaná k tomu potřebuje člověka, který zrna vymlátí.

Kdy nastává ten zlom, od něhož považujeme rostlinu nebo zvíře za domestikované?

V zemích, jako je Jordánsko, Izrael nebo Sýrie, proces domestikace ječmene a pšenice začal před dvanácti tisíci let a završil se zhruba o dva tisíce let později. V případě rýže, která pochází z východní Číny, z oblasti kolem Šanghaje, začal proces domestikace až zhruba před 8–9 tisíci let a skončil tři tisíce let poté. Ve chvíli, kdy jsou archeologické nálezy z jedné doby v 95–100 procentech případů stejné, můžeme říct, že byla plodina domestikovaná.

A když se bavíme o zvířatech?

U zvířat je to podobné, ale archeologicky hůř prokazatelné, protože domestikace zvířat je spojená převážně se změnou chování. Musíme se spoléhat jen na kosterní nálezy, které nám něco prozradí o podobě zvířat, způsobu, jakým je využíval člověk, jak a v jakém věku zemřela. Všimli jsme si například, že v jednu dobu začalo přibývat kosterních nálezů mladých samců a zároveň starších samic. Pokud chcete zvíře na maso, zabijete spíš mladého samce než samici, která může dál rodit. U lovených zvířat máte naopak mnohem širší věkový profil úmrtí.

S domestikací se také zvířata většinou zmenšila a například u ovcí došlo ke změně tvaru rohů nebo jiným morfologickým změnám. Zatímco u rostlin sledujeme spíš proces domestikace, u zvířat máme důkazy o změnách poté, co byla domestikována.

Která rostlina nejvíc změnila lidskou civilizaci?

Každý kontinent má jiné zásadní plodiny. V jihovýchodní Asii to byla nesporně rýže, v Africe čirok a proso, na Blízkém východě a následně v Evropě pšenice a ječmen.

A které domestikované zvíře?

Řekl bych, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Změna klimatu

V tomto okamžiku nejčtenější