Deník N

Místní kopali hroby Němcům a pak nosili jejich oblečení. „Zemřelo tu víc lidí než v Lidicích,“ říká historik o masakru u Přerova

Historik František Hýbl u čtyřmetrového kovového kříže s trnovou korunou, který byl loni na místě hromadného hrobu postaven. K památníku vede třešňová alej, masakr připomínají také informační tabule. Foto: Karolína Poláčková pro Deník N
Historik František Hýbl u čtyřmetrového kovového kříže s trnovou korunou, který byl loni na místě hromadného hrobu postaven. K památníku vede třešňová alej, masakr připomínají také informační tabule. Foto: Karolína Poláčková pro Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Před 74 lety se začaly na návrší Švédské šance u Přerova rozléhat salvy. To vojáci postříleli 267 karpatských Němců – 71 mužů, 122 žen a 74 dětí do patnácti let. Smrt civilistů, kteří se po válce vraceli domů na střední Slovensko, dnes připomíná jen železný kříž v třešňové aleji. Okolnosti tragédie popisuje v rozhovoru pro Deník N historik František Hýbl.

„Byl to největší jednorázový poválečný masakr na území Československa. Na Švédských šancích zemřelo během několika hodin víc lidí než v Lidicích. A postříleli je českoslovenští vojáci,“ říká bývalý ředitel přerovského Muzea Komenského, který zkoumání masakru věnoval desítky let svojí kariéry. Identifikoval také všechny oběti, mezi nimiž byly hlavně ženy a děti včetně kojenců.

Jak jste na toto téma narazil?

Moje tchyně pocházela z nedalekých Lověšic a odtud byli i chlapi, kteří museli kopat hrob. Ta mi o tom vyprávěla. A potom díky Florianu Zapletalovi, což byl poradce guvernéra Podkarpatské Rusi Grigorije Žatkoviče. Z jeho dopisu z roku 1962 jsem se poprvé dozvěděl o počtech obětí.

Takže v Lověšicích se o masakru karpatských Němců mluvilo?

Ne, tam se o tom mlčelo. Oběti se musely vysvléct do spodního prádla, odevzdat peníze a šperky. A Lověšičtí si to šatstvo a boty vzali a chodili v tom dalších deset let. Místnímu národnímu výboru také zůstaly peníze a cenné věci zabavené obětem.

Několik hodin chodil v okolí přerovského nádraží průvod stovek žen a dětí, které evidentně chtěli vojáci zastřelit. Litovali místní, že tomu nezabránili?

Kdyby místní lidé odmítli kopat hrob, vojáci by je zastřelili. Litovali ale dětí. Vojenský prokurátor Anton Rašla, který zažaloval hlavního viníka Karola Pazúra, mi vyprávěl, že se ho ptal: „Proč jste nezabili jen muže, proč jste zabili ty děti? Vždyť tam byli šesti-, osmiměsíční kojenci v náručí matek? Tohle nebylo ani v Lidicích!“ A Pazúr řekl: „Co jsme měli dělat, když jsme jim zabili rodiče?“

Tahle Pazúrova věta je hodně známá, objevuje se často v článcích o masakru. Myslela jsem, že je to nějaký mýtus.

Je to v Rašlových pamětech. I to, jak se s Pazúrem setkal na oslavách pětadvacátého výročí Slovenského národního povstání, a Pazúr mu podával ruku se slovy: „Čo bolo, to bolo.“

Takže Pazúr se považoval za nevinného?

Nikdy vinu nepřijal. Ale hlavně chtěl mít na svém kontě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější