Tři židovské osudy v knihách. Příběhy z dob, kdy byli i šimpanzi v zoo antisemity

Každý z těchto příběhů je pokryt knihou. Jejich srovnání ale provokuje k otázkám, které jsou obecně lidské. Je život člověka doopravdy předurčený tím, kde se narodil? Jestli v kulturním prostředí, které ctí život jednotlivce a jeho práva? Nebo tam, kde lidský život ztrácí cenu? Jenom položit si ty otázky přináší zvláštní pocity. Člověk má dojem, jako by se mu něco tak abstraktního, jako je úcta k lidskému životu, zhmotňovalo v prstech.

Herman Perl (1916) žil v Brně, byl zámečníkem a řidičem. Na útěku před německou okupací překročil se svou ženou Simou (1923) v roce 1940 sovětskou hranici. Vzápětí byli zatčeni a odesláni do gulagu, kde Herman v roce 1943 zemřel. Osud jeho ženy, transportované do jiného pracovního tábora, není znám. Zůstaly po nich fotografie, pořízené sovětskými úřady po zatčení. Herman je na té své ostříhaný dohola a má vyděšený výraz vězně. Dlouhovlasá Sima vypadá především mladě – a tváří se jako někdo, kdo neví, co ho čeká.

Avraham Suckever (1915) byl litevský básník. Za německé okupace Litvy se podílel na pašování drahocenných písemností zpod rukou německých okupantů a na jejich ukrývání. Později odešel do lesů, kde bojoval v řadách sovětských partyzánů. Na fotografii má kulaté brejličky a jemný obličej intelektuála; se samopalem v ruce vypadá nepatřičně. Po válce se podílel na dalším kole ukrývání knižních pokladů – tentokrát před sovětskými úřady. Pokračoval ve svém díle, dokud nemusel odejít ze země.

Werner Angress (1920) se sice narodil v rodině berlínského bankéře, od dětství ale tíhnul spíš ke sportu než k intelektuální činnosti. Na fotografiích vypadá jako rozesmátý, energický mladík s blonďatými vlasy sčesanými z čela. Poté co se rodina v obavách z nacistů přestěhovala do Nizozemska, emigroval do Spojených států. Vstoupil do americké armády, zúčastnil se invaze do Francie a stal se vyšetřovatelem německých zajatců. Přestože neměl dokončené středoškolské vzdělání, ve Spojených státech vystudoval univerzitu a jako vysokoškolský profesor vyučoval novodobé evropské dějiny.

Ty tři příběhy spojuje samozřejmě to, že jejich protagonisté žili své životy… dokud jim nacisté nepřipomněli, že jsou Židé.

Ritchie Boys jdou bojovat

Werneru Angressovi to důrazně sdělili jeho spolužáci. V nemilované střední škole hned den po nástupu Hitlera k moci celá třída hromadně provolala: „Smrt Židům!“ Chlapec střední školu nakonec předčasně opustil. Chtěl pracovat v berlínské zoo, kde ho ale vzhledem k norimberským zákonům nepřijali. „Vidíš, dnes jsou i šimpanzi antisemité,“ řekl mu jeho otec, který se pokládal za německého vlastence. Nakonec ale zajistil pro celou rodinu riskantní emigraci do Nizozemska. A pro Wernera i cestu do Spojených států.

Werner vstoupil po vypuknutí války do americké armády a byl zařazen do prazvláštní jednotky, usídlené v Ritchie v Marylandu – a tudíž přezdívané „Ritchie Boys“. Oproti jiným jednotkám byli její příslušníci různého věku, zato je spojovalo vesměs intelektuální založení. Ve volném čase se neprobíraly výsledky baseballových zápasů, ale hovořilo se o politice, historii a umění. Werner přes své založení do jednotky zapadl. Byla totiž poskládaná z německých Židů, kteří emigrovali do Spojených států, a měla posloužit při chystané invazi do Evropy. Bruce Henderson, autor knihy Synové a vojáci (přeložil Jindřich Manďák, Vyšehrad 2018) popisuje příběhy několika Ritchie Boys včetně toho Wernerova.

A na rozdíl od obvykle elegického tónu literatury o holokaustu tady zkoprnělý čtenář narazí na úplně jiné ladění. Ritchie Boys se totiž připravovali na specifické poslání. Předvádělo se jim fanatické hajlování, sami se převlékali do německých