Deník N

Levným jídlem si steleme vnitřnosti, je to časovaná bomba. Chlebíčky vystihují český charakter, říká Hana Michopulu

Novinářka a podnikatelka v gastronomii Hana Michopulu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Novinářka a podnikatelka v gastronomii Hana Michopulu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Gastronomická novinářka a zakladatelka farmářských trhů Hana Michopulu vydala další knihu. Jmenuje se Chlebíčky a další recepty z bistra Sisters. Kromě toho, proč je Češi tak milují, v rozhovoru pro Deník N mluví i o neexistenci typické české kuchyně, ochotě lidí ládovat se nekvalitním jídlem, ženské kuchařské energii i nedůvěryhodnosti Andreje Babiše.

Ačkoli se to často tvrdí, chlebíček není český vynález. Můžete říct něco o jeho historii?

Takzvaný chleba s něčím je naprosto univerzální věc, která se objevuje v mnoha kuchyních, nejenom české. Rozhodně na to nemáme žádné právo ani patent. Chlebíček se nejvíce prosadil asi v severské kuchyni, kde se dělají veliké obložené chleby, které jsou skutečně na hlad a jsou bohatě obložené. Úplnou klasikou je dávat na chlebíček třeba brambory a řízek, takže to je skutečně samostatné jídlo.

Zkrátka náš národní poklad chlebíček není.

My o něm máme nejstarší zmínky z první republiky. Moje prababička, která byla z Českých Budějovic, měla ve svém ručně psaném receptáři i recept na obložené chlebíčky. A já to tipuju na taková desátá léta minulého století. Určitě ne dvacátá. Už od začátku byly chlebíčky něčím, co patřilo k dobrému tónu ve společnosti.

Jeden známý mi vyprávěl, že tu měl zahraniční návštěvu a vzal ji do bufetu. Ti lidé vyděšeně koukali na plátky veky. Na každém deset deka vlašáku, půl vejce, to celé zalité majonézou. A oni nechápali, jak konzumaci něčeho takového hodláme přežít.

Myslím, že si asi nedal moc záležet na výběru bufetu. Jsou už firmy, které to dělají i líp. Mně na tom nic hrozného nepřijde. Je to zkrátka spojené s českými emocemi. Je v tom asi vidět i něco z našeho charakteru.

To mě zajímá, jaký charakter leze z chlebíčků.

Já jsem to taky netušila. Ale k nám do bistra chodili turisté proto, aby na našich chlebíčkách mohli sledovat naši autenticitu a povahu. Oni mi říkali, že přesně tohle jsme typičtí my. Nevím, že vystačíme s málem? Když uděláte parádu i z namazaného chleba, svědčí to o schopnosti přežít a poradit si.

Spojení „charakter a chlebíčky“ mě trochu děsí.

Tak oni jim to takhle podávali i průvodci. Ale je pravda, že děláme chlebíčky, když má někdo narozeniny, když je mítink, máte promoci, svatbu, dokonce i pohřeb. Chlebíčky nás provázejí celým životem a je to něco, co je s námi spojené. A co o nás vypráví.

Pořád si myslím, že je to náš poklad. Možná teď budu opravdu odvážná, ale je to něco jako naše sushi. Na malém prostoru dostanete hodně chuti, je to ozdobené, je to pěkné. Je to potěšení chuťové i vizuální. Ale to neznamená, že nemůžou být taky pěkně nechutné.

Řekni mi, jaký děláš chlebíček, a já ti řeknu, kdo jsi. S uherákem? Tak to možná trochu vězíš v minulosti. Se sušenými rajčaty? Nejspíš mileniál. S tresčími játry? Máš rád retro. V různých časových obdobích chlebíček vypadá jinak a vypovídá to podle mě nakonec víc o tom, co se kolem nás děje a čím žijeme než o charakteru.

Existuje legenda, že u nás zpropagoval chlebíčky Vlasta Burian.

Ano. Znám tu historku. Vždycky chodil z divadla k Paukertovi, aby se rychle něčím zasytil. Každopádně když jsme se to snažili rekonstruovat, zjistili jsme, že z chlebíčků v tomto období nemůžeme čerpat. Obyčejně se u jídla můžeme vrátit do jeho minulosti, tam nabrat inspiraci a dát jí nějakou soudobou podobu a pokračovat lépe.

U chlebíčků to nejde, protože

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější