Deník N

Specifická odnož konzervatismu: duo Klaus a Klaus nabízí Čechům to, na co si zvykli v minulém století

Vydáme se tudy! Foto: ČTK
Vydáme se tudy! Foto: ČTK

Komentář Petra Fischera: Česká republika prožívá návrat konzervatismu. Neexistuje snad slovo, které by se v posledních měsících a týdnech tolik skloňovalo. Konzervatismus má být osobní obranou před desetiletími diktátu liberálů, kteří natolik rozdrobili a individualizovali svobodu, až se z ní stala libovůle.

Konzervatismus má být ale i obranou kolektivní. Pevností bránící Českou republiku před rozkladnými proudy ze zahraničí, které by vše české rozmělnily do neurčité globální kaše, jež bere identitu či suverenitu nejen jednotlivcům, ale i celým národům.

Nechci se teď zaobírat otázkou, do jaké míry je tato konzervativní renesance reakcí na skutečné dění kolem nás a v nás, a do jaké míry jde o šikovnou marketingovou konstrukci, která má z mnohosti nespokojených a frustrovaných vytvořit organizovaný politický dav, jemuž se říká lid, který pak umožňuje vyhrát ve volbách. Otázkami politického marketingu se v poslední době zabývají prakticky všichni čeští komentátoři, takže není třeba k této početné skupině výzkumníků přidávat názor dalšího „odborníka“. Zkusím se proto vydat do krajin méně probádaných, a proto riskantních, tedy za odpovědí na otázku, co to je ten český konzervatismus? Z čeho vyrůstá? O co se opírá? Čím je živen? Jinými slovy, o jaký typ návratu jde.

„Chceme hájit konzervativní hodnoty a zdravý rozum,“ říká například lídr nového občanského politického hnutí Trikolóra Václav Klaus jr. Konzervativní hodnotou má být „normální život“, který je definovaný právě oním zdravým rozumem a který přichází tak nějak sám od sebe, existuje samo sebou. Klaus se neodvolává na nic jiného než na lidovou moudrost, která nejlépe ví, jak se má žít. Trikolóra se neopírá o žádnou konkrétní ideologickou tradici, vystačí si s povšechným všudypřítomným vědomím, že lidé vždycky o životě věděli nejvíce a nejlépe poznali, co je dobré a co špatné. Protože, jak se praví v jednom oblíbeném českém filmu, „lidi nejsou hloupí“, a kdo má odžito, ten ví, jak se věci mají a jak mají být.

Jako na Starém bělidle…

Konzervativní reakcí na divokost a složitost současného světa se stává příklon k „přirozené normalitě“, která ale není dána nějakou autoritou – myšlenkovou, transcendentní, rodovou, majetkovou, politickou –, nýbrž pouhým životem. Na umění žít nepotřebujeme žádné odborníky ani lifestylové časopisy, protože na ně díky životu přijdeme každý sám. Normalita je tu dána životním rytmem, přesněji, jak naznačuje Václav Klaus ml., je řízena centrální kategorií práce, která vytváří všechny hodnoty. Poskytuje řád rodině i společenství, kolem práce se točí celý svět, jehož smyslem je lidské štěstí. Český konzervatismus Klause mladšího má rysy pohádkové idyly, leží někde mezi

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější