Deník N

Dlouho očekávaný Serotonin je kandidátem na evropský román roku 2019

Obálka českého vydání.
Obálka českého vydání.

Nejnovější Houellebecqova kniha, plná bolesti, v sobě obsahuje také zvláštní naději. Autor opět ukazuje, že mu nic není vzdálenější než nihilismus, který mu čtenáři často přisuzují. Bolest se s nihilismem vylučuje.

Základní zpráva o nové Houellebecqově knize, románu Serotonin, zní: autorovi to i nadále víc než dobře píše, po pět let starém Podvolení napsal další knihu, která má šanci stát se evropským bestsellerem. Zejména její první čtvrtina, expozice rozkrývající hrdinův svět dřív, než do něj vstoupí vážná témata, je až jakousi autorskou exhibicí. Houellebecq rozhazuje duchaplnosti a sarkasmy plnými hrstmi, jako by se radoval ze své tvůrčí formy a chtěl říci: podívejte se, čehokoli se jako autor dotknu, promění se ve vašich čtenářských hlavách ve zlato.

Což může působit trochu zvláštně u románu, jehož tématem je vlastně deprese. Podobně jako v předchozím románě přichází Houellebecq i zde s analýzou přesně vybraného lidského typu, jehož prostřednictvím pojmenovává kus podstaty současné západní civilizace. V Podvolení byl vypravěčem intelektuál Francois, jehož typické francouzské jméno šlo ruku v ruce s – podle Houellebecqa – typickým oportunismem evropské intelektuální vrstvy, která v sobě nemá dost síly, aby vzdorovala cizí indoktrinaci, zde konkrétně pronikání islámu. Francois coby konzument a oportunista v jedné osobě nakonec přesvědčil sám sebe, že život pod muslimskou vládou bude vlastně OK, a to i na základě takových argumentů, jako je muslimy praktikované mnohoženství: člověk se v tom sice ideově trochu ztratí, ale v posteli si užije.

Hrdina Serotoninu pro změnu není nositelem typického jména, naopak, jeho jméno (Florent-Claude Labrouste) si snad ani nelze zapamatovat, což pro změnu naznačuje malátný až stínový typ této postavy: může člověk s tak šedivým jménem doopravdy žít, jíst, spát, souložit, plně existovat?

I hrdina a vypravěč Serotoninu, stejně jako hrdina a vypravěč předchozího románu, vede na pohled bezstarostnou existenci. Živí se jako analytik ministerstva zemědělství, pracuje tedy v oboru, který ve Francii vzhledem k tradici požívá formální úcty. Sám je finančně zabezpečený do té míry, že může vysadit z práce dvacet let před odchodem do penze bez obav, že by se finančně ocitl na suchu.

Odchlípnutý od světa

Navenek má všechno, a přesto se jednoho dne rozhodne, že začne ze světa pozvolně a dobrovolně mizet. Ukončí všechny své vztahy s lidmi a odstěhuje se inkognito do hotýlku, kde nejde žít, lze tam jen přespávat. Když se snaží reflektovat, co se to s ním vlastně děje, pojmenuje to tak, že přišel o svou někdejší „přilnavost ke světu“. Dá se to přeložit tak, že ztratil schopnost fungovat ve vztazích. Protože ty nejsilnější v jeho životě patřily ženám, začne je objíždět ve snaze zjistit, zda z té staré schopnosti být nablízku druhému člověku ještě něco zbývá.

Zjistí, že nic. Setkání s bývalou ženou překvapivě navodí pocit štěstí, o němž si vypravěč myslel, že ho už není schopen. Ten pocit však nespočívá v kontaktu s druhým člověkem, ale naopak v absolutním oddělení od něj. Daný pocit se dostaví, když hrdina svou „ex“ pozoruje z dálky dalekohledem, pro ni neviditelný a sám obklopen pohodlím, jídlem a pitím v dokonalé samotě. Je tak šťastný, že o pár hodin později v tomtéž stavu na dálku jen taktak že nezastřelí ženina syna:

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější