Deník N

Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy, Otello… konzervativní estét Franco Zeffirelli seznamoval čtyři desetiletí filmový svět s divadelní klasikou

Režisér Franco Zeffirelli zemřel 15. června 2019. Fotografie z roku 1989. Foto: Pascal Baril/ABACAPRESS/ČTK
Režisér Franco Zeffirelli zemřel 15. června 2019. Fotografie z roku 1989. Foto: Pascal Baril/ABACAPRESS/ČTK

Jméno Franca Zeffirelliho je spojené především s operou: během své dlouhé režijní kariéry režíroval kolem 120 představení pro nejprestižnější operní domy. Neoperní veřejnost ovšem na režisérského klasika vzpomíná spíš v souvislosti s jeho shakespearovskými filmovými adaptacemi z 60. let – se stylovým Romeem a Julií či brilantním Zkrocením zlé ženy.

Rodák z italské Florencie (12. 2. 1923) si během své téměř sedmdesát let trvající režisérské kariéry vybudoval pověst klasika akademického ražení. V rozměrném díle renesančně talentovaného Franca Zeffirelliho – který prý měl mezi předky z otcovy strany Leonarda da Vinciho – převažují adaptace: činoherní i operní inscenace či jejich televizní a filmové verze. „Čistokrevných“ filmů určených pro kina natočil Zeffirelli překvapivě jen tucet. Většina z nich je opět spojena s (většinou notoricky známými) předlohami.

Tvůrce rozkročeného mezi operou, divadlem a filmem můžeme každopádně i dnes vnímat hlavně jako znamenitého shakespearovského adaptátora. V dnešní době, obdivující smělé autorské interpretace, ovšem Zeffirelliho přístup působí poněkud krotce. Ukázněně, se zálibou ve vytříbeném stylu, sloužil originálu. Představa neosobního, až akademicky zkázněného autora však ve spojení se Zeffirellim tak docela nefunguje.

Nemanželský potomek florentské módní návrhářky, která synovi vymyslela příjmení v inspiraci Mozartovou operou, vystudoval původně architekturu. U filmu začínal po válce, ve slavném období italského neorealismu. Zkušenosti sbíral také jako asistent jedné z největších osobností poválečného italského filmu – Luchina Viscontiho, tehdy estéta s modrou krví a levicovými názory.

V 50. letech Franco Zeffirelli prorazil jako originální divadelník, kterému moderní přístup otevřel cestu na nejprestižnější světové divadelní scény, včetně zámořských. Není divu, že i pro svou filmařskou kariéru hledal od začátku mezinárodní kontext. Po bezvýznamném režijním debutu, lokální italské komedii Camping (1957), si dal deset let pauzu. Posílen shakespearovskými zkušenostmi s Verdiho Falstaffem v newyorské Metropolitní opeře a Barberovou operou Antonius a Kleopatra atakoval světovou veřejnost

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Film

V tomto okamžiku nejčtenější