Tatrovkou z komunismu do svobody. Spíš ponorka než romantika, líčí tři roky na cestě člen legendární výpravy
Tři roky strávilo pět lidí v útrobách obří tatry. Jaderný fyzik a polyglot Stanislav Synek dostal cestu Tatrou kolem světa jako tlumočnickou zakázku. Vyrazili v roce 1987 za velké slávy jako „misionáři“ umu československých inženýrů a průmyslu, vrátili se po převratu bez valného zájmu veřejnosti. „Byl jsem ze změn nadšenej, ale pro výpravu to dobrý nebylo,“ říká Synek, který má na nekonečnou cestu spoustu rozporuplných vzpomínek.
Nedávno si svět připomněl 30. výročí masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Vy jste tam v době vrcholících studentských demonstrací s Tatrou kolem světa zrovna byli, i když jste zemi opustili těsně před tragickým vyústěním revoluce. Jak na tehdejší Čínu vzpomínáte?
Na cestě kolem světa toho zažijete tolik, že se spousta věcí slívá, spoustu toho zapomenete, ale protesty v Číně, to bylo zcela mimořádné. Vedle našeho věznění v Guatemale a smrti kamaráda v Pákistánu to patří k několika zážitkům, které si i po třiceti letech vybavuju v barvách. Kdybychom tam přijeli o měsíc dřív nebo o měsíc později, zažili bychom úplně jinou Čínu.
Demonstrace jsme pozorovali od začátku, kdy se v Pekingu sešlo třeba tisíc lidí. Na Čínu mizivé množství, ale pro kolemjdoucí to tehdy bylo něco neslýchaného a nevídaného. Stáli a zírali, co se děje. Uplynulo několik týdnů a na demonstraci byly dva miliony lidí!
Ocitli jste se někdy i v davu?
Ano, ten pocit byl hrozivej, kdyby někdo něco nepředpokládaného udělal, kdyby třeba policajt vystřelil do vzduchu, kdyby vznikla panika, byl by konec. Skoro všichni tam navíc měli kolo, kdyby se dav dal do pohybu, zlámeme si všichni o ty kola kosti. Strašně nebezpečný prostředí. Ale zároveň velmi silnej a krásnej pocit obrody, i když to dopadlo nakonec tak tragicky.
Vaše cesta trvala od 18. března 1987 do 4. května 1990. Kde jste se dozvěděli o pádu Berlínské zdi a o 17. listopadu v Československu?
Někde v Africe, ale byly to jen letmé zmínky. V Africe Evropa nikoho nezajímá, byla to jen zprávička ze světa. Něco jsme z éteru už tušili, ale vývoj ve východní Evropě byl tak rychlý, že než jsme se dostali k nějakým západním tiskovinám, bylo všechno jinak. Pořád jsme byli ve skluzu proti událostem. Ale na jeden kuriózní zážitek si v té souvislosti vzpomínám.
Sem s ním.
Na hranicích v Malawi. Skoro všude probíhalo odbavení docela hladce, tam ale ne. Tam si místní celníci a pohraničníci chtěli přijít na své. Museli jsme mít přesně nahlášené veškeré devizy, přiznat každý dolar. A oni nás pak začali strašně prohledávat, doufali, že najdou nějaké dolary navíc. Ty si pak strčí do kapsy nebo vám začnou vyhrožovat, že půjdete do kriminálu, vy se z toho poděláte hrůzou a radši jim zase něco vrazíte. Tehdy nás svlíkli do trenýrek.
A tak tam stojím na hranicích v Africe skoro nahý a slyším vedle z budky rádio. Špatně jsem rozuměl, ale sdělení bylo jasné:
