Život a smrt v zemi lidí kultury nevyzvednutých uren
Komentář Mariána Sekeráka: Z dějepisu víme, že v mladší a pozdní době bronzové i na území dnešní České republiky žila takzvaná kultura popelnicových polí. Časy se změnily. Dnes žijeme poněkud jinou kulturu. Kulturu nevyzvednutých uren.
V posledních pár letech se pravidelně objevují zprávy o tom, že Češi nemají o své zpopelněné příbuzné zájem a z krematorií si nevyzvedávají urny. Smrt je fenomén, od něhož si v životě mnozí udržují pokud možno co největší odstup. Neplatí to ale pro smrt na filmovém plátně. Ta spolu se sexem, jak známo, prodává nejlépe. Úvahy o nějaké hlubší kontemplaci o posmrtném životě nejsou pro většinu Čechů a Češek až do pozdního věku nijak zajímavé. Není čas, není zájem, není poptávka. Toliko fakta.
Do toho všeho do parlamentu přichází – již po několikáté – legislativní návrh, který se také týká smrti, konkrétně eutanazie. A již poněkolikáté se tedy střetnou její odpůrci a zastánci. Ti první se nejčastěji rekrutují z řad politických konzervativců. Většinou náboženské (čti „křesťanské“) orientace. Tahají však společensky za kratší konec. Průzkumy opakovaně ukazují, že značná část populace je nějaké formě „milosrdné smrti“ nakloněna.
Argumentace odpůrců je postavena na zdůrazňování lidské důstojnosti. Zpravidla se jedná o různé variace tvrzení, s nímž přišel v roce 1995 ve své encyklice, tedy listu určeném „všem lidem dobré vůle“, Evangelium vitae (Evangelium života) papež Jan Pavel II., který byl mezitím prohlášen svatým. Jeho dobře známý sociální konzervatismus je patrný v jednoznačném postoji k eutanazii: „Kromě toho, že je často odůvodňována milosrdenstvím s bolestí trpícího člověka, je také obhajována z pohledu utilitárnosti, protože zde společnost přichází bez užitku o prostředky, které pak jinde mohou chybět. (…) Vyhlásit právo na potrat, infanticidu (zabíjení dětí) a euthanasii, uznat je zákonem, to znamená dát lidské svobodě zvrácený a ničemný význam: totiž absolutní moc nad druhými a proti druhým.“
Maminko, vaše dítě se narodilo s vážným hendikepem…
Jsou to často představitelé různých katolických neziskových organizací či zařízení paliativní péče, kteří se ve veřejné debatě dovolávají důstojnosti lidského života, vyjadřují obavy nad potenciálním zneužitím eutanazie a jako alternativu nabízejí právě hospicovou síť. Současná medicína dle nich má dostatek možností doprovodit smrtelně nemocného člověka na jeho „poslední cestě“. Vybavuje jej řadou medikamentů, které mohou zmírnit jeho utrpení. Ti odvážnější z oponentů ještě zdůrazní, že i utrpení má svou vnitřní hodnotu a neoddělitelně patří k lidskému údělu. Je to prostě „vůle Boží“, přirozený řád, který člověk nemá právo nijak měnit.
Na druhou stranu, zastánci argumentují často také důstojností lidské bytosti. A také individuální svobodou. Za prvé
