Deník N

Věci jsou právě tak strašné, jak je na vás příběh valí, seznáte z četby nového románu Aleny Mornštajnové

Románem Hana se stala Alena Mornštajnová jednou z nejsledovanějších současných českých autorek. Není divu, že její novinka Tiché roky byla vyhlížena s nedočkavostí.

Jsou různé druhy ticha. Napjatě očekávaný román Aleny Mornštajnové Tiché roky, jenž vyšel koncem dubna v nakladatelství Host, se noří do ticha rodinných vztahů, nevyřčené lásky a až fyzického strachu z odmítnutí. Ve čtenáři vybuduje naději, vzápětí jej snese na zem, trochu mu šlápne na krk a přidusí. Na téměř třech stech stránkách, jež nutí knihu neodkládat, lze nabýt dojmu, že hlavní hrdinové snad nedojdou pokoje. Roky jsou však naštěstí také měřítkem času, který hojí.

Kniha je rozdělena do devatenácti kapitol, v jejichž vyprávění se pravidelně střídá dcera s otcem. Dcera v ich-formě, otec je na to, že se jedná o postavu muže, pojatý na Mornštajnovou téměř intimně. Z obálky slétají němí papíroví ptáci, již nesou noty; výprava naznačuje, že ani čtvrtý autorčin román do našich životů nepřinese smích.

Lehkost v těžkosti

Co však přináší, je lehkost podání. Mornštajnové práce s jazykem je precizní, přenáší nás přes těžká a zádumčivá témata, jako by ani nebyla možnost myšlenky jinak vyjádřit, poskytuje nám přesně tolik materiálu, abychom si mohli vytvořit přesný obraz děje, nenechává nás na pochybách, že věci jsou právě tak strašné, jak lze vyjádřit jen stylem úsporným až strohým.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější