Zrozeni ze stroje. Radikální perspektivy umělého oplodnění
První dítě počaté umělým oplodněním, Angličanka Louise Brownová, se narodilo 25. července 1978 v Oldhamu. Její životní cesta začala v Petriho misce, kde se laparoskopicky odebrané vajíčko její matky spojilo se spermií jejího otce. Vzniklé embryo vsadili lékaři z univerzity v Cambridge do dělohy matky, která trpěla neprůchodností vejcovodů.
O devět měsíců později byla na světě zdravá holčička, která má mezitím už také svoje děti. (Přirozenou cestou.) Lidstvo zprvu k této novince přistupovalo nedůvěřivě, jako k mnoha jiným, a postupu se trochu pejorativně říkalo „dítě ze zkumavky“. Během jedné generace se však rozšířil tak, že dnes je považován za běžný. Pomohly k tomu i změny v životním rytmu technické civilizace, kde čím dál více párů odkládá plození do pozdějšího věku, ve kterém je biologicky obtížnější. V České republice se nyní narodí z umělého oplodnění zhruba 2500 dětí ročně, tedy nějakých sedm denně.
Také na druhém konci těhotenství, v péči o předčasně narozené plody, se za poslední desítky let věda značně vyvinula. Fyziologicky normální těhotenství trvá 37–40 týdnů, děti narozené před 37. týdnem jsou považovány za předčasně narozené. Hranice životaschopnosti je dnes někde kolem
