Deník N

Sex, drogy, rock’n’roll jsem nikdy nebral doslova. Kdo jo, musí být blázen. Zničí ho to, říká kytarový mistr Andršt

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Hrát se Luboš Andršt učil na „nejhorší desce“ B. B. Kinga. Když pak stál se svým guru na pódiu a hrál „ty jeho fórky“, bral to jako nejvyšší vyznamenání, ale zároveň se cítil jako zamlada v kuchyni, kde si dokola přehrával jeho skladby. Nenápadný muž „v pozadí“ mnoha blues/rockových formací, ale vždy nápadný a v popředí svou skvělou hrou. Vtipně, z pozice své zkušenosti a odehraných let glosuje všechny „muzikantský pindy“ a klišé. Vzpomene i na dobu, kdy „hrál písně rozleptávající jednotu pracujícího lidu“, jak říkával Milouš Jakeš.

Hrál jste i v oáze na Sahaře. Mění se zvuk kytary v jiném klimatu? S přechodem z mírného pásma do pouště?

To bych neřekl, spíš se mění vnímání lidí. Když o tom kdysi mluvil Mirek Vitouš, že v každé zemi se mu hraje jinak, moc jsem mu to nevěřil. Mirek říkal, že v Americe mu to vždycky víc šlape než v Evropě. Mají asi ten swing v krvi a naladí se s vámi na stejnou vlnu. Když jsem pak hrál na Ukrajině, bylo to zoufalý, zdálo se mi, se kapela úplně rozsype, nic se mi z publika nevracelo.

A na Sahaře?

To byl jeden z nejkrásnějších hudebních zážitků. Neuvěřitelný! Hráli jsme v alžírské oáze Ghardaja. V jednu chvíli jsem hrál sólovou věc na akustickou kytaru, byla tam složitější rytmická pasáž, kde jsem hrál nejdřív v základním tempu a pak zrychlil na dvojnásobek a zase zpomalil. Motivy se střídaly po šestnácti taktech.

A ti lidi to hned pochopili a tleskali do rytmu i se změnami tempa, šíleně to jelo. Afrika! Najednou jsem cítil, kde jsou kořeny muziky, co mám rád, místní byli schopní vnímat rytmické detaily. Byl jsem z toho úplně vytřeštěnej, beduíni mě, alespoň pro tu chvíli, přijali mezi sebe.

„Překvapil mě obrovsky. Ale ne autenticitou bluesového feelingu, poněvadž ta byla jasná, jen co zahrál prvních pár frází. Spíš tím, jak přemýšlivě je rozvíjel, což mě hned inspirovalo k reakcím. Tak si dueta představuji! Jako vzájemný dialog. Já si s ním zahrál moc příjemně. A pokud se jemu se mnou taky nehrálo nejhůř, doufám, že najdeme příležitost, jak v tom pokračovat,“ dal se slyšet B. B. King v roce 1998 po společném hraní.  Foto: Archiv Luboše Andršta

Pomáhal mi bratranec Petr Janda…

Kolik máte vlastně kytar?

Asi pět. Nesbírám je, člověk může hrát vždycky jenom na jednu. Když si nějakou oblíbím, hraju na ni dlouho…

A nejste zrovna typ drsnýho rockera, co kytary rozbíjí, že?

Ani hotelový pokoje! Jasně. Vždycky mi to připadalo jako velká hloupost. Proč bych si rozbíjel svůj hudební nástroj? Aby byla show? Krásně je to vidět v kultovním filmu Zvětšenina. Jeff Beck při vystoupení rozbije svou kytaru a hlavní postava filmu z ní po krátké potyčce ukořistí ulomený krk. Vyběhne s ním na ulici a najednou neví, co s ním, a zahodí ho. Tak o tom to je.

Koukal jsem na videu na Hendrixe, jak zapaloval svoji kytaru. Nějak mu to nehořelo, tak vytáhl takovou malou bombičku

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější