Životy tureckých migrantů v Německu. „Prodavači je podezírají, že kradou a učitelé je považují za blbce“
Spisovatelka Fatma Aydemir analyzuje v novém románu Džinové rodinu tureckých přistěhovalců, kteří se v Německu pokoušejí usadit. Vypráví o sexismu, rasismu a tajemství rodičů, které určilo životy jejich čtyř dětí.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Hüseyin ví, že si zasloužil svůj byt v Istanbulu, vždyť na něj třicet let dřel v německých továrnách. Konečně ho zařídil a těší se na nový život v Turecku. Namísto toho však umírá na infarkt mezi čtyřmi stěnami nového domova. Oslava pořízení nového bytu se nekoná, organizuje se pohřeb.
Tato rodinná katastrofa je výchozím bodem románu německé autorky s turecko-kurdskými kořeny Fatmy Aydemir. Její kniha Džinové, která právě vyšla v Hostu v překladu Viktorie Hanišové, však nenabízí patetické vyprávění o rodině, jež se rozpadla ještě před touto tragédií. Je poutavou kronikou o touhách, nesplněných snech a tajemstvích.
Konečně domov
V Německu před pěti lety vyšla sbírka textů spisovatelů a spisovatelek o jejich zkušenostech s migrací. Jednou z autorek a sestavovatelek byla i Fatma Aydemir, která ve svém příspěvku s názvem Práce vysvětlovala rodinné zázemí a podmínky, ve kterých vyrůstala.
Popsala tu schizofrenickou německou společnost, v níž se podle ní v 90. letech šířila protichůdná hesla jako „Cizinci jsou líní“ a „Cizinci nám berou práci“. Aydemir v textu vzpomíná svého dědečka, který přišel za prací do Německa a určil tak místo, kde se rodina usadila. Právě on mohl být předlohou pro postavu Hüseyina z románu Džinové.
Když Hüseyin na jaře 1971 odešel z turecké vesnice na západ, měl jediný cíl – vydělat peníze. Těžce pracoval, zničil si záda i koleno, ale domů posílal peníze, které jeho početná rodina potřebovala. Část z výplaty si vždycky odložil stranou, aby si jednou mohl dovolit vlastní bydlení.
„A teď jsi to konečně dokázal. Je ti devětapadesát a jsi majitel bytové jednotky. Až Ümit za pár let dostuduje, budeš moct konečně opustit Německo, tu studenou, bezcitnou zemi, a pak budeš mít tenhle byt v Istanbulu se svým jménem na zvonku. Huseyine! Konečně jsi našel místo, kterému můžeš říkat domov.“
První kapitola Džinů je jediná část románu, kde Aydemir přímo promlouvá ke své postavě. Vzbuzuje blízkost, empatii, dojímá, když nám umožňuje přímo sledovat Hüseyinovu bezmoc na podlaze vysněného bytu.
První kapitolou se zároveň vše otevírá a Aydemir už dále nezaujatě odhaluje, že rodina, která na první pohled působí harmonicky, nefunguje.
Chyby, strach a ticho
Čtyři sourozenci s matkou přijíždějí do istanbulského bytu na pohřeb. Současnost se proplétá se vzpomínkami a s minulostí, která vysvětluje jejich zkažené vztahy. Aydemir tak rekonstruuje životy nejmladšího syna Ümita a nejstaršího Hakana a jejich sester Peri a Sevdy.
Každý z nich si v sobě nese své starosti, obavy a tajemství, které
