Když má člověk zvířata opravdu rád, nemůže si koupit čistokrevné plemeno, říká výtvarnice, která zachraňuje psy
Bela Schenková je výtvarnice a rozhlasová režisérka, která si našla smysl svého života v pomoci zvířatům. Spolupracuje s organizací, která dává šanci na život týraným psům ze slovenských osad, kvůli válce na Ukrajině svoji pomoc rozšířila i sem. Bele v jejím úsilí pomáhají přední čeští a slovenští výtvarníci. Oni darují obraz, Bela ho vydraží a peníze pošle na nemocná, zanedbaná a opuštěná zvířata. Smyslem života je dělit se, říká k tomu režisérka.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:
- Co pro Belu Schenkovou znamená svoboda?
- V čem se nachází smysl jejího života?
- V čem se výtvarnice chová jako bývalá kuřačka?
- Co má její rodina společného s Buckinghamským palácem?
Co je pro vás svoboda? Nějak intuitivně ji s vámi mám spojenou.
Člověk si tuhle otázku pokládá asi často. A hlavně poté, co zažije nějaké krajní situace. Svoboda je pro mě mír v duši.
Co je pro vás mír v duši? A cítíte ho? Kdesi jste před pár lety opravdu řekla, že právě mír v duši je pro vás důležitý.
Teď v poslední době jsem naštěstí z těchto problémů trošku venku nebo jsem se s tím možná naučila pracovat, každopádně mír v duši je život bez úzkosti, bez panických ataků, beze strachu. Bez toho neustálého zamýšlení se nad koncem svých nebližších, kam to ale samozřejmě přirozeně spěje. Ztráta přátel, ztráta rodiny a uvědomění si, že jsme tady nakonec sami, to ve mně často vyvolávalo hrozně nepříjemné pocity a dostala jsem se i do stavů panických ataků. S takovouto diagnózou člověk asi nemůže být svobodný. Já jsem se s tím ale naučila pracovat a teď už iks let kromě pár vyhraněných momentů, kdy mě to semlelo, jsem z toho venku. A právě proto si tak strašně vážím dní, kdy člověk může vnímat své okolí, práci, blízké, uvolněně a svobodně.
Bez majetnických sklonů?
No, to je také zajímavá otázka, protože úplně nejvíc ze všeho se bojím samoty.
To moc nesvědčí o svobodné duši, ne?
Vůbec. Nevím, jestli v tom hraje nějakou roli třeba hyperaktivita, ADHD, určité věci z dětství. Co vím od mámy, tak jsem různé úzkosti a strachy měla už jako dítě. U psycholožky jsem rozklíčovávala, proč jsem tak obrovsky navázaná na mámu, která žije v Bratislavě. Já o ni mám často strach. Nedovedu si představit, že to jednou skončí..
Bylo to tak u vás vždycky? Nebo vám prostě jednoho dne došlo, že odteď budou všichni odcházet?
Mně odešla babička, když mi bylo sedmadvacet. Přitom to byla babička jen v uvozovkách. My jsme jí říkali „ómama“. Byl to strašně extravagantní tvor a měla nás hrozně ráda. Ale nebyla to ta babička, co nám pekla buchty. Neuměla ani vařit! Stále ještě jsem se s jejím odchodem nevyrovnala. Dodnes asi není den, kdy bych si na ni nevzpomněla. A člověk, který má povahu jako já, se asi neustále ptá, jak je to zvláštně zařízené, že nás tady ti předkové nechávají.
Odpověď samozřejmě je, že je to přirozený chod. Když umře moucha, umře i člověk, umře strom, umře i přítel. Své dny částečně trávím na zahradě nebo na každodenních procházkách. To jsou kilometry se psy a s myšlenkou na ty, o které jsem přišla. Podle mě je tohle hrozně důležité. To totiž není klišé. Oni tady někde tím pádem jsou. Díky myšlenkám na ně není možné, že by tu nebyli. Zároveň z toho ale plyne, že se od svých blízkých neumím odpoutat.
Vypadáte jako naprosto svobodná bytost, ale – a opakuju se – nic z tohohle svobodně prostě nezní.
Nezní. A já to vím jednoznačně. Souvisí to i s tím, že člověk zestárne, přijde o partnera a zůstává sám. A já v ten moment vlastně ztrácím
