Zemřel objevitel kvarků, základních stavebních kamenů hmoty
„Jestliže vidím dál než ostatní, je to proto, že jsem obklopen trpaslíky.“ Takhle parafrázovat Newtona, to je pořádná drzost. A dobrý fór. A urážka mnoha lidí jednou stručnou větou. Jinými slovy: Murray Gell-Mann jako vyšitý.
V polovině třicátých let dvacátého století vypadala fyzika dobře. Měla za sebou neuvěřitelně rychlý a úspěšný vývoj. Ještě v roce 1905 musel Einstein dokazovat, že atomy opravdu existují. V roce 1935 už vědci věděli zcela přesně, z čeho se atomy skládají: jádro je tvořeno protony a neutrony, kolem jádra obíhají elektrony.
Mendělejevova tabulka prvků tím byla objasněna se všemi detaily: počet protonů v jádru určuje, o který prvek jde, od vodíku s jedním protonem po uran s devadesáti dvěma. Počet neutronů od sebe odlišuje izotopy téhož prvku, což vyřešilo záhadu, proč nejsou relativní atomové hmotnosti celá čísla; je tomu tak proto, že většina prvků se na zemi vyskytuje jako směs izotopů. Elektrony obíhají jádro, je jich stejný počet jako protonů, aby se vyrovnaly elektrické náboje, a vnější vrstva elektronů – nejvzdálenější od jádra – odpovídá za chemické vlastnosti prvku, především za vazby mezi atomy v molekulách. Všechno klapalo jak hodinový strojek.
Fyzikové samozřejmě věděli, že ještě nevědí všechno, ale celkem omluvitelně předpokládali, že ty hlavní věci pochopili správně a teď budou obraz mikrosvěta prohlubovat a zpřesňovat.
Nejdřív věděli skoro všechno
Dost vysoko na seznamu úkolů stála otázka, čím drží pohromadě jádro atomu. Souhlasné elektrické náboje se odpuzují. Co tedy přitahuje kladně nabité protony k sobě? A co je svazuje s neutrony, které žádný náboj nemají?
Werner Heisenberg přišel
