Útěk z globální vesnice do reality mžiku aneb Co se nám Marshall McLuhan snažil vysvětlit už před půl stoletím
Esej Petra Fischera: Čím blíže si jako obyvatelé planety díky technologiím jsme, tím více se začínáme jeden druhého bát. Jenže staré jistoty už nikdy platit nebudou. Svět se proměňuje přímo před našima očima a v našich rukách, a my se tváříme, že je pořád takový, jaký byl.
Klasická kniha se pozná podle toho, že nezná čas, je nečasová: dá se číst i po desítkách, stovkách, tisíci let a pořád má co říct, pořád je aktuální. Platí to pro dílo Homérovo, Danteho, Shakespearovo, Flaubertovo, Mannovo. Existují však ještě knihy zlomu či knihy přelomové. Knihy, které otevírají nový obzor, a to dokonce ještě po mnoha desítkách let od chvíle, kdy spatřily světlo světa. Proto se jim také občas říká knihy vizionářské, ba prorocké.
Jednou z takových knih je bezesporu publicistický bestseller Jak rozumět médiím. Jeho autor, kanadský mediální teoretik Marshall McLuhan, v něm v roce 1964, tedy před 55 lety (!), předhodil světu třaskavou tezi o mediálním zprostředkování, které radikálním způsobem mění sociální realitu. Z McLuhanovy knihy zůstala v mediálním prostoru jen poněkud vulgární populární teze „the medium is the message“. To, že „TO médium je TA zpráva či TO poselství“, se dá ale vyložit různě.
McLuhan se například vůbec nezamýšlel nad tím, že skutečnou zprávou pro svět budou mediální obličeje, mediální hvězdy, které jsou ikonami média; osobnosti médií, o jejichž popularitu jde více než o to, co a jak v příslušném médiu říkají, protože to získává hodnotu právě od toho, že a kdo to říká. Kanadský klasik mediálních studií to ale tehdy myslel trochu jinak.
Médium pro něj nebyly jen masové sdělovací prostředky, ale všechny prostředky komunikace, od kola přes silnice a knihtisk po kosmickou raketu. Komunikace v obecném smyslu má tedy pro McLuhana jiný, hlubší smysl sama v sobě, tedy nikoli v tom, jakou konkrétní zprávu, informaci nebo zboží nese, nýbrž v tom, jak se díky ní mění sociální struktura a její obecné vnímání.
Umění žít v realitě mžiku
Když se v roce 1991 McLuhanova kniha objevila v tehdejším Československu, mimochodem ve velmi čtivém překladu Miloše Caldy, bylo to v rozbouřeném postkomunistickém prostředí intenzivně budujícím kapitalismus skutečné zjevení. Dokonce takové, že hlavní poselství knihy – tedy naprosto revoluční komunikační proměna sociální struktury, způsobená mžikovou podstatou elektrické, později elektronické komunikace – bylo přeslechnuto. Nebylo ani možné je naplno slyšet, protože společnost se soustředila na co nejrychlejší ekonomickou proměnu, toužila po materiálním zbohatnutí a McLuhanovy filozofické úvahy o „globální vesnici“ vypadaly jako sci-fi, jak ostatně sám autor připouštěl už v roce 1964, kdy knihu vydal.
Třicet let poté nás ale prorocký hlas McLuhana dohnal. Česká společnost zbohatla a může se začít soustředit i na jiné věci, než je obstarávání chleba a vytváření pracovních míst. Ostatně nejlépe o tom svědčí posledních pět let hospodářského růstu, během nichž se společnost stará více o rozpad a proměnu demokratických a jiných hodnot než o velikost nákupního košíku.
McLuhan nezažil boom sociálních sítí, přesto cítil sílu elektronické okamžitosti, která dříve nebo později změní celý náš život. Vzpomeňme si třeba na českou reakci na migrační krizi v roce 2015, na všechny ty emoce a zoufalé racionalizace strachu z muslimů a jinakosti vůbec, které ve světle McLuhanovy teorie médií jako prodloužení či zvnějšnění lidských smyslů (rozhlas ucho, televize oko, kolo nohy atd.) vypadají najednou velmi racionálně a pochopitelně. „Jak začínáme hluboce reagovat na život společnosti a na problémy naší globální vesnice, stáváme se reakcionáři. Vtaženost, doprovázející naše mžikové rychlé technologie, mění i ty nejvíce ‚sociálně cítící‘ lidi v konzervativce.“
Odpor vůči jinakosti je tedy v mcluhanovském vidění přirozenou reakcí na propadnutí do celku světa, reakcí na život v „globální vesnici“, kdy jsme nuceni přijímat starosti druhých třeba na druhém konci světa jako starosti své. Odmítnutí této tíhy je fyziologická obranná reakce, nikoli nutně obrana psychologická; je to odmítnutí odpovědnosti, která se jednoduše nedá unést, často nikoli proto, že to nechceme, nýbrž proto, že takovou odpovědnost unést neumíme. Jsme na život planetárních vesničanů slabí.
Vtaženi do života druhých
Podobně nám McLuhan pomáhá v chápání radikálního odporu vůči boji proti globálním změnám klimatu. Je přece snadnější mžikovou realitu tohoto faktu popřít než se mu zodpovědně a naplno postavit. Neodmítáme tím realitu konkrétního, nýbrž svět, který vybudovala elektrická či elektronická média: svět vtaženosti. Odmítáme tím všeobecnou vtaženost, propadlost světu vůbec! Nechceme být vtaženi, chceme být odtažití.
Otázku, proč se právě kdysi liberální Češi v tak masovém měřítku stávají dnes „reakcionáři“, moderními „mžikovými konzervativci“, nechám raději na jindy. Provizorní a záměrně provokující odpověď by ale mohla znít:
