Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Aladinův příběh v multikulturní utopii chce prožívat každý. Disney hledá nové diváky a vyplácí se mu to

Egypťan a Afroameričan jako symboly Hedvábné stezky? Čtěte v recenzi. Foto: Falcon
Egypťan a Afroameričan jako symboly Hedvábné stezky? Čtěte v recenzi. Foto: Falcon

Snímek Aladin je zatím poslední z vlny hraných remaků klasických kreslených disneyovek. Náročný úkol zvládá s odřenýma ušima.

Studio Disney učinilo téměř před dekádou rozhodnutí, že by stálo za to přetočit své nejslavnější animované klasiky do hrané podoby. Začalo to Alenkou v říši divů (2010), pokračovalo Zlobou – Královnou černé magie (2014) a Popelkou (2015) a největších úspěchů dosáhlo s Knihou džunglí (2016) a Kráskou a zvířetem (2017). Letos pak už měl premiéru Dumbo, v kinech momentálně láká Aladin a chystá se ještě Lví král. Napřesrok se pak vrátí čínská bojovnice Mulan, v neurčité budoucnosti se počítá s Pinocchiem či Malou mořskou vílou a rovněž se Sněhurkou a sedmi trpaslíky.

Důvodů, proč přišla tato éra remaků, může být více. Jednak si nové dětské publikum již nemusí tolik pamatovat několik desítek let staré dvourozměrné animáky, jednak si doba žádá nová technická řešení. Po éře kresleného 2D (končící někdy v polovině nultých let 21. století) a počítačového 3D (započaté snímkem Toy Story v roce 1995), musela přijít éra kombinovaného přístupu.

Dnešní „hrané“ disneyovky tak nejsou docela hrané, ale spíše počítačově fotorealistické, kde se živě natočení herci zapouštějí do zcela uměle vytvořených pozadí a sami jsou často podrobováni silné digitální deformaci. Například Will Smith coby modrý džin v Aladinovi je většinu času na plátně různě nafukovanou, počítačově generovanou figurkou. Jeho herecký výkon je tak spíše hlasový než fyzický, čímž se příliš neliší od originálu, kde animovaného džina s arabskými rysy nadaboval Robin Williams.

Testování publika

V neposlední řadě se firma Disney pokouší nově komunikovat s velmi rozrůzněnými globálními publiky a stále zjišťuje, co je dnes přijatelné a atraktivní. Možná by se zdálo, že příběhy jsou úplně stejné a jde o pouhé kopie, ve skutečnosti se ale každý děj přizpůsobuje aktuálním požadavkům. Nejpoznatelnější to je na emancipaci ženských hrdinek, které sice v disneyovkách téměř nikdy nebyly pasivní krásné puťky, ale třeba nynější verze Aladina podněcuje i k myšlence, že by se snímek klidně mohl jmenovat

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější