Deník N

V obci měli školu jen pro děti s postižením, poradna tam posílala většinu. Teď chodí do normální základky

V Rokycanech mají konečně normální základní školu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
V Rokycanech mají konečně normální základní školu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Na Slovensku jsou zhruba dvě desítky vesnic, kde mají místo běžné základní školy jen speciální. To by znamenalo, že je tam výrazně víc mentálně postižených nebo zaostalých děti než jinde. Jenže jak ukázal případ z Rokycan v Prešovském kraji, na vzdělávání chudých romských dětí je možné postavit si byznys. Tak, že z nich postižené „udělá“ psychologická poradna. Stát na ně školám totiž přispívá skoro dvakrát víc než na zdravé děti.

Ve třídě je živo, na první pohled to vypadá, že je přestávka. Děti vykřikují, občas nějaké vstane a projde se. Ve 4.A je ale běžná hodina angličtiny a zrovna se opakují slovíčka. „Big! Small!“ Učitelka Mária Mydliarová pokaždé roztáhne ruce a zase je dá k sobě. Děti v lavicích vstávají. „Long! Short!“ udělají při každém slovíčku pár kroků po třídě, aby si díky pohybu zapamatovaly, jak se řekne dlouhý a krátký. „Clean, dirty!“ opakují všichni.

Děti už jsou před polednem unavené, ale hodina má ostré tempo. Jakmile totiž mladá učitelka trochu poleví, klesá i jejich pozornost. „Alexi, to pero ti položím na stůl a opravíš si ho po hodině,“ bere učitelka jednomu z chlapců z ruky pero, se kterým si hrál v lavici a kvůli tomu nedával pozor. Dál se nad tím ale nepozastavuje a pokračuje v odříkávání slovíček.

Učitelka Mária Mydliarová učí čtvrťáky z romské osady anglicky. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Janko, otoč se k tabuli,“ podívá se Mydliarová na jednu z dívek. Ta nereaguje. „Janko, otoč se, prosím.“ Dívka zůstává zády k učitelce. Ta přijde až k ní, nepřestává přitom s ostatními opakovat slovíčka, lehce jí položí ruku na záda a svoji prosbu řekne znovu. Bez nervozity, křiku, výčitek a vlídně. Dívka se otočí. Chtěla jen, aby si jí učitelka všimla.

Ještě zbývá pár minut. „Chápu, že už je čtvrtá hodina a jste unavení a hůř se na slovíčka vzpomíná. Ale zkuste ještě deset minut vydržet,“ říká jim mezi pochvalami učitelka. Ještě je potřeba probrat, jak se dnes děti cítí. K papírovému smajlíku na stěně přidávají kolíčky a opakují si tak další slovíčka: happy, sad, fine, angry.

Zvoní a děti už vstávají na přestávku, vytahují svačiny. Vypadá to, že hodina rázem skončila a nic je nepřinutí ani na pár vteřin si sednout. Mydliarová však chce dokončit práci. Zvedá ruku, děti najednou zmlknou, jeden po druhém také ve smluveném znamení dávají ruku nahoru a sedají si zpátky do lavic. Učitelka posunuje po tabuli jejich fotky podle toho, jak se uklidňují a ztišují.

Ještě jim řekne, co je čeká další hodinu, a propouští je. Mohou si jít hrát vedle s mladšími dětmi, které zrovna dokončily obtahování vlnek a kliček tužkou na papíře, protože trénují základy psaní.

Výroba nezaměstnatelných lidí začíná ve škole

Vypadá to jako běžné dopoledne v normální škole. Jenže více než čtvrtina těchto dětí začínala první třídu v soukromé speciální škole, protože jiná v Rokycanech nebyla.

To znamená, že ještě ve druhém ročníku neznají celou abecedu, s učivem jsou oproti běžné škole nejméně dva roky pozadu. Po devíti letech

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

Slovensko

V tomto okamžiku nejčtenější