Deník N

Muž, který přežil Tchien-an-men: Paranoidní komunisté nechápali, že máme svobodnou vůli. Strach Číně vládne dodnes

Čou Feng-suo: na konci 80. let předseda autonomního svazu univerzitních studentů v Pekingu a přeživší masakru na náměstí Nebeského klidu; dnes přední čínský prodemokratický aktivista, zakladatel organizace Humanitarian China. Do Prahy letos přijel u příležitosti 30. výročí Tchien-an-menu a odhalení busty držitele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa. Foto: Adam Hecl, Deník N
Čou Feng-suo: na konci 80. let předseda autonomního svazu univerzitních studentů v Pekingu a přeživší masakru na náměstí Nebeského klidu; dnes přední čínský prodemokratický aktivista, zakladatel organizace Humanitarian China. Do Prahy letos přijel u příležitosti 30. výročí Tchien-an-menu a odhalení busty držitele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa. Foto: Adam Hecl, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

3. června 1989 se poprvé v životě nadechl slzného plynu. Viděl, jak kolem něj zabíjejí lidi, a nedokázal to pochopit: tohle přece nemůže být pravda! Nakonec přežil, celou tu krvavou noc i následné brutální represe. A teď má závazek – vůči mrtvým z náměstí Nebeského klidu i vůči lepší budoucnosti Číny. 30 let po masakru totiž temnota ještě zhoustla. Čou Feng-suo, jeden z „21 nejhledanějších“ na seznamu Komunistické strany Číny.

Končí jaro, ve vzduchu voní slunce a květiny. Pamatujete ještě, jak vonělo jaro 89 v Pekingu?

Vzpomínám si na chuť svobody. Bylo to pro nás vůbec poprvé a jedinkrát, kdy jsme v Číně ve vzduchu cítili svobodu. To je ta vůbec nejdůležitější vzpomínka – cítím ji i dnes, po těch třiceti letech.

Tenkrát jste v Pekingu studoval fyziku. Jak jste se z poslucháren Univerzity Čching-chua dostal mezi stávkující na náměstí Nebeského klidu?

Svým způsobem to souviselo právě s fyzikou: ve fyzice hledáte univerzální pravdu, potřebujete otevřenou a osvobozenou mysl. Není divu, že fyzikové tehdy tu svobodu a pravdu hledali také ve společnosti. Ostatně, mezi hlavní tváře patřil profesor fyziky Fang Li-č‘.

(Proslulý čínský astrofyzik, jehož liberální myšlenky se staly základem proreformního hnutí, přestože on sám se protestu na Tchien-an-men nezúčastnil. Den po masakru, 5. června, se s manželkou Li Šu-sien uchýlili na půdu americké ambasády, protože měli v patách čínskou policii; režim je oba napsal vysoko na seznam „21 nejhledanějších“. USA manželům udělily azyl a ambasáda je chránila až do června 1990, kdy jim Komunistická strana Číny po tajném jednání mezi Teng Siao-pchingem a Henrym Kissingerem konečně dovolila opustit Čínu, pozn. red.)

Fanga ze strany vyloučili už v lednu 1987, což dokládá, že snaha o reformu začala dlouho před jarem 89…

Přesně tak. V našem kampusu to žilo už předtím, organizoval jsem svobodné volby do studentského svazu. Svobodné volby! Sice jen studentské, ale jejich význam byl obrovský, vždyť jsme poprvé mohli aktivně ovlivnit výsledek. A na účasti se to odrazilo; dokázala, že demokracie dokáže lidi mobilizovat a spojit. Navzájem jsme se podporovali.

Co strana? Taky vás podporovala?

Svým způsobem… Před rokem 1989 to bylo jiné než dnes. V komunistické straně se přely dva tábory, zastánci tvrdé linie a reformisti, a právě díky tomu se mohly dít věci jako svobodné studentské volby. Univerzita je povolila a její vedení pak nebránilo ani dalším aktivitám, ani na jaře 89, kdy jsme se snažili o úplnou svobodu v celém kampusu.

Vlastně to byla hladká změna. A tehdy byla ve hře i pro KS Číny: z totalitní strany se ještě mohla změnit na otevřenější. Koneckonců, její autoritu zpočátku nikdo nezpochybňoval. Nechtěli jsme ji svrhnout, jen reformovat.

Už před rokem 89, kdy jsme se jako studenti scházeli a mluvili o svobodě – a pak, na jaře 89, to nabralo strašně rychlý spád. Na stranu protestů se přidala drtivá většina studentů, včetně těch z nejlepších univerzit, pokládaných za součást budoucí vládní třídy. Netušili jsme, že po změně touží tolik lidí. Ohromně nás to překvapilo.

A vedení strany to ještě víc rozklížilo. Teď už jsme hluboko v dubnu 89, po smrti odstaveného reformisty Chu Jao-panga 15. dubna a následného protestního pochodu stovky tisíc studentů na Tchien-an-men, kde začínají stávkovat a přidávají se další a další. Generální tajemník strany Čao C‘-jang, po Chuově svržení v lednu 87 přední reformista, se dostává do křížku s ultrakonzervativním premiérem Li Pchengem. Čao vaše protesty uznává jako „vlastenecké“ a chce s vámi jednat vstřícně, Li vás naopak považuje za nebezpečí, které se musí vykořenit. A oba hrají o klíčové eso: podporu nejvyššího vůdce Teng Siao-pchinga…

Teng se bál a byl paranoidní. Nedokázal pochopit, že čelí svobodné vůli lidí, věřil, že to prostě musí být konspirace. Protestovalo nás tolik! Sto tisíc studentů, to byly tenkrát skoro dvě třetiny vysokoškolských studentů v Pekingu – a přitom to celé bylo spontánní, nikdo nás neorganizoval.

Navíc vůbec nešlo jen o studenty a o Peking; protesty se šířily jako oheň nejen po velkých městech, ale i dál do regionů, mezi všechny vrstvy společnosti. Do ulic šli středoškoláci, obchodníci, buddhističtí mniši, a dokonce i úředníci a funkcionáři. A podporovali nás i z Hongkongu, z Tchaj-wanu, nikdy předtím jsme nebyli tak jednotní.

Proto je tak důležité pamatovat si, co se tehdy dělo, nezapomenout. Tím spíš, že dneska je to nepředstavitelné.

A nepředstavitelné to tenkrát bylo i pro Teng Siao-pchinga. Že všichni ti lidé vyšli o své vlastní vůli, že je neřídí nic jiného než touha po spravedlnosti a svobodě. Strana léta žila v paranoii, strach ze spiknutí byl její denní chleba. Proto

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Čína

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější