Jan Wirnitzer
Bezprecedentní útok
Ta slova znějí banálně, ve zpravodajství jsou často nadužívaná. Pravdou ale je, že Írán provedl poprvé přiznaný přímý vojenský útok proti Izraeli. Útok z podstaty obrovský, vedený stovkami dronů, střel s plochou drahou letu a balistických řízených střel.
Rozsah útoku byl o dva řády větší než to, na co Írán podle svých slov reagoval – tedy na Izraeli připisovaný úder na konzulát v Damašku. V mezinárodních vztazích a konfliktech platí jednoduché pravidlo: pokud někdo nechce situaci eskalovat, reaguje zhruba přiměřeně velkým opatřením. Umožní to zachovat tvář, působit akceschopně a zároveň nepustit dění úplně z otěží. (Příkladem z nižších úrovní napětí budiž předvolání či vyhoštění velvyslance.)
Zástupná (proxy) válka mezi Íránem a Izraelem na podobném principu fungovala desítky let. Na jedné straně nešlo nade vší pochybnost prokázat, že útoky Hizballáhu řídí Írán. Na straně druhé každý tušil, že pokud došlo k útoku na íránského jaderného vědce nebo na munici dopravovanou skrz Sýrii k izraelskému území, nebyla to shoda náhod.
Oficiálně avizovaný íránský úder nyní měl rozsah odpovídající útoku velmoci. Pokud Izrael usoudí, že chce reagovat adekvátně, musí tak také učinit ve velkém rozsahu – ale už od rána je v éteru zpráva, že ho od toho Bílý dům zrazuje.
Není divu, protože to poslední, co americký prezident půl roku před volbami potřebuje, je další válka na krku.
Kudy jsme k tomu došli?
Historie íránsko-izraelských vztahů by byla na samostatný dlouhý text, který by stejně k popsání všech nuancí nestačil, jak už to v geopoliticky nejsložitějším regionu světa bývá.
Dokud Íránu
