K čemu mohou být dobré demonstrace
Komentář Jána Simkaniče: V Česku není zvykem vyjadřovat své politické názory na ulici. Navíc od Klause po Zemana bylo občanstvo utvrzováno v představě, že o politice může rozhodovat pouze u voleb, zbytek už si pořeší politici mezi sebou. Dnešní demonstranti jsou odrazováni podobně, ať už obviněním z nerespektování výsledků voleb, nebo postojem „ulici se neustupuje“. Přesto může mít jejich počínání hluboký smysl.
Ve srovnání s velkou částí Evropanů jsou Češi národ, který de facto nedemonstruje. Ten rozdíl vyniká dokonce i v rámci postsocialistického Visegrádu. Těžko říci proč. Že bychom byli tak spokojení se situací v zemi? To bychom po krylovsku „nebrblali u píva, jak brblali jsme vždycky,“ a většina by nevolila strany pohrdající polistopadovým vývojem.
Nebo vítězí obyčejný pragmatismus, že demonstrovat je zbytečné a marné, protože se tím stejně nic nezmění? Takové vysvětlení by dávalo větší smysl, protože většinou se skutečně demonstracemi u nás nic nezměnilo, ale zároveň by naznačovalo i podivuhodnou rezignaci – demonstranti z Palachova týdne 1989 museli mít ještě větší pocit marnosti, a přitom ani zpětně nevidíme jejich počínání jako nesmyslné, naopak.
Co když je nám aktivní občanská politika prostě jen ukradená a bohatě stačí, když „musíme“ k volbám? Nebo prostě neumíme, nechceme či se bojíme dávat veřejně najevo svůj politický názor a stát si za ním?
Ať je to jakkoliv, v posledních týdnech dokázalo dlouhodobé úsilí Milionu chvilek pro demokracii a dalších dobrovolníků přivést na náměstí po celé republice několikrát po sobě nadprůměrné počty lidí. A zase zaznívají hlasy, že jsou demonstrace k ničemu, že své cíle splnit nemohou a že jsou dokonce možná kontraproduktivní, protože mobilizují nejen příznivce, ale i opačnou stranu.
Zde stojím a nemohu jinak
Nechme stranou konkrétní provedení demonstrací, způsob formulace požadavků i personální zastoupení a projevy vystupujících, protože o ty jde pro tuto úvahu až v druhé řadě.
