Smrt není daleko a je to šílený pocit. Vadí mi, že se z rakoviny dělá atrakce, říkala královna českého sushi
Podnikatelka Bára Rektorová, které se podle názvu její firmy začalo říkat sushiqueen, před více než třemi lety onemocněla. Lékaři jí diagnostikovali zhoubný nádor v hlavě. Matka dvou malých dětí se rozhodla, že o své nemoci napíše knihu. Vlastně ne o rakovině samotné, ale o tom, jak by se měli zdraví lidé chovat, aby nemocní jejich péči včetně nejrůznějších ezoterických rad psychicky přežili. Nikdy neříkejte smrtelně nemocnému pacientovi „to dáš“. A už vůbec ne, ať se konečně začne mít rád, říká v rozhovoru Rektorová.
Těsně před půlnocí 11. srpna 2019 Bára Rektorová své nemoci podlehla. Opětovně přinášíme a všem čtenářům nabízíme rozhovor, který jsme s ní pořídili dva měsíce přes smrtí.
Píšete knihu o rakovině a…
Snad ji zvládnu napsat. Teď je to všechno zase aktuální… Bylo lepší, když jsem ji psala po té „první“ rakovině, kdy jsem měla odstup. Chci napsat knihu o tom, že o rakovině člověk vlastně nic neví, není na to připravený. Většina lidí zná rakovinu z televize a ze seriálů. Připadá mi, že když autoři neví, jakou překážku by měla nějaká postava překonávat, tak tam prostě vrznou rakovinu. Ta může dopadnout dobře i špatně. V nejhorším se zbaví nějaké postavy, když třeba není u diváků populární. Ono to tak opravdu je! Myslím, že i pro mě to bylo…
Zavádějící?
Já jsem se samozřejmě nikdy nezajímala o to, jak se žije pacientům s rakovinou. Mě to nenapadlo, neměla jsem důvod. A myslela jsem si automaticky, že to probíhá nějak tak, jak je to v těch seriálech. Touto knihou bych to chtěla odromantizovat.
Jestli to správně chápu, vaše kniha bude vlastně manuál pro pacienty, ale i pro jejich okolí, pro příbuzné, přátele, lékaře…
Netuším, jestli se dá napsat manuál na rakovinu. Spíš chci popsat svoje zkušenosti s realitou. Někdy to bylo úplně jiné, než jak se obecně míní!
Jak hodnotíte třeba lékaře a veškerý personál nemocnic v těchto seriálech… Odpovídá to realitě?
Jiné než v reálu to samozřejmě je. Ale s tím se, řekla bych, nějak počítá. Kdyby to bylo autentické, tak by rakovina v seriálech nikoho nebavila. Spíš jsem se zamýšlela nad větou, kterou mi lidé teď často říkají: „Bojuj, hlavně bojuj.“ Říkala jsem si, co to asi znamená, a automaticky jsem myslela, že když u někoho propukne rakovina, tak ten člověk už nějak pochopí, jak má bojovat a co se tím myslí. A pak jsem zjistila, že ne. Pořád nevím, jak teda mám „bojovat“.
Které věty vás tedy nadzvedávají spolehlivě, ačkoli byly míněny dobře?
Mě to nadzvedávalo dřív. Teď už jsem si na to ale zvykla… Už je mi to jedno. Ale překvapilo mě, nakolik je rakovina vlastně normální a nakolik je v těch představách romantizovaná. A měla jsem to i já. Dnes už vím, že člověku je prostě normálně blbě a není to nic extra zajímavého. Vadí mi, že se z toho dělá taková atrakce. Jasně, chápu to, je to svým způsobem fascinující, když vám někde něco začne růst…
O rakovině bych v jedné větě asi řekla, že žere lidi.
Tak ono i proto ten název. Rak. Ten člověk jde pozpátku… Prostě je to divné. Proč mi vyrostlo něco, co mě začíná zabíjet?
Zkuste zavzpomínat. Vedly jsme spolu dlouhé debaty o tom, na jaké věty by si lidé opravdu měli dávat pozor. Jaká jsou ta nejhorší klišé?
Mně přišlo úplně zásadní, jak těžké pro ty lidi je chovat se k pacientům normálně a zdvořile, jak by se chovali i k někomu zdravému. Lidé na slušnost zapomínají, protože mají pocit, že jde o život, a tím pádem je to opravňuje říct vám něco, co považují za dobrý nápad. A proč by se u toho nemohli chovat jako prasata, když vám vlastně „pomáhají“? To jsou ti různí ezoterici, kteří mají pocit, že vás musí zachraňovat nějakými úvahami, že se třeba máte mít ráda. Jenže víte, ono takové „měj se ráda“ je vlastně hulvátské a nezdvořilé. Taková osobní věc se cizímu člověku neříká. Já se o takto osobních věcech bavím jen s nejlepšími přáteli a zdvořile.
Když je to někdo, s kým mám vztah, kdy se o takových věcech bavíme, je to samozřejmě něco jiného, než když si někdo neznámý myslí, že ho moje nemoc opravňuje, aby mi řekl: „Hele, teď musíš tohle… Začni se mít ráda… Přečti si tuhle knížku…“ Lidé mi doporučovali knihu s názvem Musela jsem zemřít. To mi přišlo fakt super. Díky za doporučení! Teda nepořídila jsem si ji… Hrozně mi vadilo, že základní lidské chování, na které spoléháte, najednou nefunguje. Lidé mi až nadávali. Slušnost šla stranou, protože přece šlo o dobrou věc!
A šlo to až k agresivitě?
Ano! Ti lidé nechápali, že není zdvořilé bavit se o mé nemoci, když se o tom bavit nechci. To, že mi jde o život, je neopravňuje chovat se takhle…
Není čas, jdu na dřeň.
Není čas, jdu na dřeň, to je přesné! Ono totiž jít na tu dřeň je někdy docela nepříjemné. Ale každý má problém s něčím jiným. Mně třeba na rozdíl od některých pacientů nevadí, když se někdo zeptá, jak funguje chemoterapie, gama nůž… Vzhledem k tomu, že jsem o tom psala na sociálních sítích, jsem vlastně dávala najevo, že mi nevadí o tom mluvit. Ale každý to má opravdu jinak. Mnohým lidem vadí soucit. Mně nikdy nevadilo, když mi někdo řekl: „Sorry, to mě mrzí.“ Nepřijde mi, že by mě tím lidé nějak ponižovali.
Pamatuju si, jak vám lezly na nervy věty typu „Ty jsi silná, ty to zvládneš“.
Ano. Mám z toho pocit, že tím lidé uklidňují sami sebe. Oni si nechtějí připustit, že umřít prostě můžu. A tak to úplně popřou. Člověk sám to popírá taky…
Vybavujete si chvíli, kdy jste si řekla, že je tahle kniha potřeba?
Určitě. Já mám docela hroší kůži a je to moje volba o tom psát a bavit se o tom, ale vím, že někteří pacienti byli v té situaci docela ztraceni. Byli oslabeni. Někdo jim třeba řekl, že si asi nějak podvědomě přáli umřít. Takový pacient si řekne: „Aha, to je přesně ono. A tím jsem si tu nemoc zavinil!“ To mi připadá hrozné. Hodně se mi začali ozývat lidé s mozkovými nádory a jejich příbuzní. Já jsem je už znala a teď jsem si představila, že tito lidé, kteří mají dítě umírající na mozkový nádor, musí poslouchat, že to vlastně tak trochu zavinili sami… To mi přišlo strašné.
Když někdo na Facebook napíše, že rodinný systém vytvoří nemoc… To jsou ty kecy, že „když má dítě nádor, je to způsobeno špatnou rodinnou konstelací“. Já jsem si v tu chvíli vzpomněla na ty rodiny, které jsem už znala, a přišlo mi to strašné. Taky když se člověk podívá na medicínské knihy o rakovině, jsou to většinou ezoterické knihy, což mě osobně tak rozčiluje, že si je nečtu. Proto jsem chtěla napsat i nějakou povídací knihu pro lidi, jako jsem já.
Takže v nemocných lidech ezoterici vzbuzují výčitky svědomí.
Jistě. Říkala jsem si: „Co si to ti kreténi dovolujou? Mají sedět doma na prdeli a děkovat Bohu, že jejich děti jsou zdravé a že oni jsou zdraví.“ Viděla jsem, jak to dokáže ublížit lidem, kteří mají třeba nemocné dítě, protože v takové situaci se člověk za sebe moc nepostaví. Už jsem pár takových lidí potkala a strašně mě vytočilo, jak jim jiní lidé nakládají. Přitom oni v tu chvíli procházejí něčím tak šíleným… Mají v tu chvíli ještě hledat chybu v sobě?
Chtělo by to trochu pokory, chtělo by to říct si: „Já jsem prostě smrtelný člověk a může se stát, že mimo moji kontrolu onemocním a umřu na to.“ Tohle je pro některé lidi tak strašná představa, že pořád jen hledají odpověď na otázku, jak si to ten člověk mohl zavinit a čím si to způsobil.
Nechtějí si připustit, že by zčistajasna onemocněli oni?
Nevím, jestli to nemyslí třeba i obecně. Ale může se stát, že na rakovinu taky umřou – a že to třeba taky vůbec nic neznamená. Neboli: zas tak důležitá nejsem, aby moje nemoc musela nutně něco znamenat. Ti lidé se mě skutečně ptali: „A co to teda znamená, že máš rakovinu?“ Odpovídala jsem dost překvapeně: „No, prostě jsem ji dostala.“
Četla jsem takový článek o ezopíčách. Vysvětluje se v něm, proč jsou tyhle ženské tak nebezpečné, když ujedou do ezoteričnosti. A odpověď je: protože se proti tomu nedá skoro bránit. Každý totiž má aspoň jednu takovou i ve své rodině. A to fakt sedí! Proto jsem si řekla: „Já jsem nemocná a chci mít ke své nemoci svůj vlastní přístup.“ Jenže nakonec mám stejně pocit, že se musím všem, které znám, omluvit. Protože jsem urazila jejich víru, protože…
Protože oni to myslí dobře.
Ano. Myslí to dobře! A já si toho nevážím. Pro některé lidi je tohle strašně důležité a vy jim tím na to důležité sáhnete. Když jim třeba řeknu, že podle mě má vesmír jiné starosti než moje nemoci, stejně mi říkají: „Ale co do vesmíru vysíláš, to se ti vrací“. A tak podobně. Když se snažím být vtipná a nebrat to tak smrtelně vážně, je to taky špatně.
Mně nevadí psát o nějakých osobních věcech, ale jinak jsem docela introvert a není pro mě jednoduché vést s těmi lidmi tak vážné konverzace na tak vážná témata. To je samá smrt… Tak jsem se to snažila zlehčit. Jenže nakonec jsem stejně zjistila, že jsem to já, kdo se jim omlouvá.
Byly to ty rady typu: berte rakovinu jako znamení, že se máte zastavit, zpomalit…?
No jistě. A říkají to lidé, kteří o mně absolutně nic nevědí! Oni si třeba myslí, že když člověk podniká, tak musí šíleně makat. Že to musí být workoholik. To jsem se až styděla: „Ježiš, ty lidi si asi myslí, že já strašně pracuju!“ A ono ne. Někdy jsem měla chuť jim říct, že nejsem workoholik, že mám jen malou firmu, která nás uživí bez nějaké tvrdé práce, protože jsem prostě chytrá. Tak proč bych se přetrhla?
Já podnikala mimo jiné i proto, abych mohla trávit hodně času s dětmi a nemusela v jejich třech letech do práce. Když jsme s přáteli začali podnikat, byl to ten sen – dělat něco, co nás baví, uživí nás to, a ještě k tomu budeme mít pohodový život.
Ti kritici mají nějakou teorii a vy jim ji nabouráváte.
A právě jsem si říkala, že kdyby tohle napsali někomu jinému, bylo by to vážně hnusné. Já se tomu zasměju, mně už lidí po pár rozhovorech v médiích, co jsem dala, psali, jak hrozná jsem… Jsem zvyklá. Ale zároveň jsem začala chápat ty, kteří o své nemoci raději nikomu ani neřeknou. Když je někdo uzavřený a zranitelný… Taky by mě to zraňovalo víc, kdyby moji kluci byli starší a měli Facebook. Trollové jsou tam vždycky. Zatím je tedy mažu.
Jak se mají lidé chovat k nemocným? Dá se to říct obecně?
Často mi říkají, že mluvím o tom, co se nemocným nemá říkat, ale že už nedodávám, co se jim tedy říkat má. Já jsem taková, že když něco nevím, co nejvíc si o tom zjistím. Takže jsem si vygooglovala, jak se chovat k člověku s rakovinou. Co říkat a co neříkat. V angličtině je toho miliarda, v češtině jsou různé stránky pro nemocné lidi, pro jejich příbuzné… Fakt mi ty rady přijdou dobré. Skvělé je např. umírání.cz, nebo tento článek z BBC.
A budete konkrétní?
Neříkat „ty jsi silný, ty to zvládneš“. Zdravému člověku tohle zní úplně jinak než nemocnému. Navíc někteří lidé jsou pověrčiví a začnou se děsit: „Ježišmarja, nezakřikněte to… Co když to pak nezvládnu?“ Člověku, kterému jde opravdu o život, to zní debilně. Přenáší to odpovědnost za přežití na pacienta. Senátor a americký válečný hrdina John McCain měl taky glioblastom. A říkala jsem si, že se díky němu celé téma třeba trochu zviditelní, protože tohle je vážně blbá nemoc. Hodně lidí na ni umírá. A navíc hodně rychle. Tady není žádná pacientská organizace a pro pacienty se toho nedělá tolik jako pro lidi s častější diagnózou. Navíc nás vždycky léčí více lékařů a nevíme, na koho se obrátit. Onkolog, radiolog, neurolog, neurochirurg…
A pacienti tápou.
Ano, ti lidé pak tápou. Já mám to štěstí, že mám tatínka neurologa, ale třeba jedna moje kamarádka, kterou znám taky přes nádor, mi psala, že občas mívá takové zvláštní záškuby a neví, co to je. Ale že to je asi normální. A žádnému doktorovi to neřekla, protože jí to bylo blbé.
A přitom měla epileptické záchvaty?
Ano! Měla epileptické záchvaty a nikdo jí neřekl, že by se měla objednat ještě k neurologovi. I tohle se občas stane. Když onemocněl McCain, Obama prohlásil něco ve smyslu, že rakovina ani vůbec netuší, komu se to pokusila postavit. Přišlo mi to krásný a přála jsem si, kéž by to tak bylo. McCain byl úžasný člověk, hrdina… A všichni si přejí, aby nad touto nemocí měl člověk nějakou kontrolu. Jenže to tak není. Když jsou slabí a umírají, ten pocit, který v lidech vyvolávají takové věty, jakou použil Obama, je ve skutečnosti frustrující. Na pacienty to hází zodpovědnost za to, že by se přece zrovna oni měli uzdravit.
Já jsem měla kamarádku, která se rakovinou docela zviditelnila. Lucie Bittalová, která založila skvělou preventivní kampaň Měsíc raka. Pamatuji si, co jí lidé psali na její zeď. Bylo to šílené, já už věděla, že umře, a všichni jí psali: „Ty to dáš!“ „No tak to se musíme zas někdy vidět! To je skvělý, že tě pouští domů!“ Přitom ji pouštěli z nemocnice, protože lékaři přerušili léčbu a domů šla umřít. Jasně, ti lidé to nejspíš nemohli vědět. Ale znám to taky, a jsou to zvláštní pocity, když mi lidé píší: „Tyjo, už se musíme vidět! Vždyť jsme se tak dlouho neviděli!“ Je to náročné. Pro mě je vyčerpávající, aby za mnou lidé chodili. Zvlášť vzdálení známí. Ale když mi někdo tři roky, co mám rakovinu, pořád píše, že se musíme konečně vidět, už neodpovídám.
Co je pro vás nejhorší?
Je to zvláštní. Na začátku mi vlastně nebylo nic. Jen mi trochu škubalo v tváři. Ničím jsem netrpěla. Pak mě začali léčit – a mně začalo být strašně blbě. Ono se snadno řekne: „Musím myslet racionálně, tohle je léčba, která mi pomáhá.“ Ale když se člověk cítí tak blbě, jako by měl umřít, je to dost abstraktní představa. Chemoterapie je ve skutečnosti otrava. Je to jed a tělo se proti jedu brání. Je to šílené. Když mi přestaly zabírat léky proti zvracení, šlo to se mnou psychicky úplně do háje. Cítila jsem se nemocná, slabá…
Dřív jsem si neuměla představit, že se dostanu do takové situace, kdy sedět v křesle je strašně namáhavé. To mě psychicky srazilo. Kdo tohle zažil, pochopí. Mám malé děti a jsem hlavně šťastná, když vidím, že je o ně postaráno, že jsou v pořádku. Dnes už chápu pocit, že nemocná matka jen chce, aby bylo o její dítě postaráno, a pak si zaleze někam zemřít. Ze začátku to ale právě s dětmi bylo strašné. Byly ještě hodně malé. Adámkovi byly čtyři roky, a to jsem si říkala, že by si mě ani nepamatoval.
A to jste ještě před operací sepisovala závěť a personál v nemocnici vám řekl, ať se rozloučíte s blízkými.
Ano. A je fakt, že já jsem chtěla mít všechno v pořádku. Bála jsem se, abych po sobě nezanechala nějaký bordel, se kterým by se ještě museli moji milovaní vyrovnávat. A na tom teď taky právě znovu pracuju. Dávám si dohromady věci. Možná je to tím, že jsem podnikatelka a chtěla bych si ty věci, které se mě týkají, ještě všechny stačit zařídit. Mám ale kamarádku, se kterou si voláme a vypočítáváme, jak dlouho ještě snad budeme žít a kolik bude dětem let. Ona má taky glioblastom. Vždycky si říkáme, že musíme vydržet ještě další rok a další rok, protože dětem už bude tolik a tolik let… Bavíme se o tom vlastně věcně.
Člověk prostě na tyhle věci automaticky myslí. A je pravda, že chci napsat nějaké dopisy a klukům natočit videopozdrav. Ale zatím jsem se do toho ještě nepustila. Možná je to nějaká pověrčivost. Ani ty dopisy jsem ještě nenapsala. Mám jen vymyšleno, co tam chci napsat.
Bylo vám 34 let, když jste onemocněla.
Ano. Nejlepší léta života v prdeli. Jestli dnes něco špatně snáším, jsou to situace, kdy zemře někdo z pacientů, se kterými jsem v kontaktu. To se mi nedávno zrovna stalo. Bojím se, že ten člověk je už po smrti. Mladý chlap. Měl rakovinu slinivky… Nevím, co s ním je, a nemám se koho zeptat. Psala jsem mu, jestli je v pořádku, a neodpověděl.
Po těch třech a půl letech s rakovinou si pořád myslíte, že rozvod je horší než rakovina?
Teď už si to asi nemyslím. Tehdy byl rozvod ještě hodně čerstvý. Nedá se to srovnat. Rozvod mi přišel horší v tom, že jsem si to strašně kladla za vinu. Kdežto tu rakovinu ne. Rozvod jsem brala jako svoje selhání, které ublížilo dětem.
Rakovinu jste dostala krátce poté, co jste se s manželem rozešli.
Tak určitě není nenormální, že člověk dostane rakovinu po rozvodu. To je naopak úplně normální. Rozvod je jeden z největších stresů v lidském životě. Jinak k té alternativě, škoda, že neexistuje nějaký střed, protože věci mimo exaktní vědu určitě fungují. A určitě je důležité, aby byla psychika v pohodě. Jenže co s tím. Tisíckrát si můžu říkat, že když budu v pohodě, bude to lepší.
To si takhle můžete říct, když vám zrovna dobře opravdu bude.
No právě. Když mi bude blbě, tak mi tahle věta nepomůže. Člověk to asi může částečně ovládat. A proto chci psát tu knížku. Posledních pár let jsem se o to snažila, protože jsem byla v psychicky náročné situaci. Rozvod mi dal zabrat a říkala jsem si, že už si nikdy v životě nikoho nenajdu. A že jsem v háji, bez perspektivy… A že teď jde jen o to, nějak to doklepat.
Bála jsem se, že si už nesplním své sny. Tedy mít hezký domeček, bydlet v přírodě… Nedovedla jsem si představit, že bych si plány dokázala splnit bez muže. Kdyby mi někdo řekl, že já sama si koupím dům, bylo by to pro mě úplné sci-fi.
A vidíte, mně to k vám úplně sedí. Připadáte mi jako žena, pro kterou nic není problém. Žena, která učila jezdit lidi na koni, učila angličtinu, pracovala jako letuška, dělala fyzioterapeutku, pak se rozhodla, že bude vyrábět sushi… To je rovnou na několik životů. Připadáte mi jako člověk, který si v úterý řekne: „Co kdybych si ve středu koupila dům?“
Nechci působit nejistě, možná si lidé o mně myslí, že jsem sebevědomá. Ale vážně jsem se bála. Jak se podnikáním uživím, jak si koupím dům…
A nakonec sama učíte lidi podnikat, děláte jim školení…
Ano. To je normální. Jeden můj oblíbený podnikatel říká, že člověk často učí to, co se sám potřebuje nejvíc naučit. Udržet firmu nad vodou během rakoviny byla skvělá škola. Proto chystám další knihu o podnikání. Přišla jsem na to, že všichni bojujeme s penězi. Dělali jsme kurzy, večírky a dováželi jsme sushi lidem domů.
Jednou jsme dělali nějakou akci a já si říkala: „Tyjo, taková pohodička, vyděláme si a ještě je docela snadné to udělat, já vlastně můžu být jenom doma a organizovat to z gauče. Ani nemusím nikam jezdit. Super. Možná bych těchto věcí mohla dělat víc.“ Ale zároveň jsem se začala děsit, že by to vlastně byl podvod. Že bych si to neoddřela.
A to už vás přešlo?
To už mě dávno přešlo! Ale musela jsem si to srovnat v hlavě. Když podnikáte a hrozně dřete, lidé vám to ještě odpustí. Ale když řeknete „no, já vlastně ani nedřu a jsem docela v pohodě“, tak je to společensky nepřijatelné.
A tohle je tedy to, co teď lidi učíte?
Jo! Říkám jim, ať si srovnají, co je nejvíc baví, s čím mají nejméně práce a na čem nejvíc vydělají. A je to, jako kdybych řekla něco sprostého. Ptají se mě: „A to jako fakt můžu?“ Přesně takové pocity jsem mívala i já. Kurzy sushi pro mě byly strašně náročné, protože jsem tam musela fyzicky být. Radši jsem chtěla být doma s dětmi. To pro mě byl cennější způsob trávení času. Navýšit cenu tak, aby to za to stálo, to by byla nerealisticky vysoká cena. Tak jsem se na ty kurzy vykašlala. Pořád je tu živá ta představa, že kdo to nemá pořádně odpracované, je hajzlík.
Momentálně každý čtvrtek naživo vysíláte svůj videoblog s radami právě pro podnikání v gastronomii. Točíte i ve chvíli, kdy je vám zle. Je to pro vás vlastně taková terapie? Dokazujete sobě a všem, že jste zvládla další a další čtvrtek? Je to pro vás motor?
Je to terapie. Totálně. Je to jedna z mála věcí, které ještě můžu dělat.
Mám ještě jednu otázku, ale nemusíte na ni odpovídat.
Jestli se dá s těmi elektrodami na hlavě provozovat sex? Dá. (smích) Mě nebaví, jak to všichni berou tragicky vážně.
Spíš jsem se chtěla zeptat na něco méně příjemného. Několika starých lidí jsem se ptala, jak vnímají smrt. A zajímá mě to i u vážně nemocných.
Lidé mi často říkají takové to „to dáš“. A já se na ně za to už ani nemůžu zlobit. Až u té druhé rakoviny mi to začalo víc docházet. Měla jsem několikrát záchvat paniky, že můžu umřít. A vždycky jsem se snažila „teď a tady“ být v pohodě. Když si uvědomím, že smrt není něco někdy tamhle daleko, je to šílený pocit. Neřekla bych, že s tím umím v tu chvíli nějak pracovat. Teď zrovna si začínám nějaké věci vyčítat. Co všechno jsem měla dělat líp a jinak…
Co třeba?
Vlastně všechno. Třeba jsem mohla být lepší člověk. Dělat víc pro druhé.
To myslíte vážně? Vy, která si k narozeninám přeje nikoli dárek pro sebe, ale příspěvek pro chudé?
Jasně. Člověk si vždycky myslí, že pořád ještě má čas na to, aby vydělal ten milion dolarů a dal ho na charitu. A najednou ten čas ubývá. Netroufla bych si vůbec říct, že to mám srovnané. Nejvíc mi pomáhá nebrat ty věci šíleně vážně. Zní to jako blbá věc o ničem, ale pro mě je to lepší, než z toho dělat tragédii. Teď zažívám nový pocit, který jsem doposud neznala. Začíná mi to celé připadat nefér a začínám být naštvaná. Mám vlastně i pocit závisti vůči lidem, kteří budou mít v budoucnu možnost být s mými dětmi kdykoli – a já už ne. To je pro mě strašné.
Steinbeck v Toulkách s Charliem psal, že čím je člověk starší, tím víc přestává být smrt romantická. A začíná to být realita. A já už o té realitě, že tu třeba za chvíli nebudu, uvažuju. Je to hrozně divné… Pomáhá mi na to terapie a taky to, že jsem věřící. Někdy mám ze strachu úzkosti, které jsou v tu chvíli horší než to, když se to pak reálně děje. Dřív jsem měla strach o děti. Ten mám pořád, ale hlavně je mi líto, že tady s nimi možná nebudu.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
