Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kdo konečně řekne, že Čína páchá genocidu? A kde je moje sestra? ptá se Ujgurka Rušan Abbásová

"Kde je moje sestra?" Rušan Abbásová s fotografií své sestry Gulšan, která je už skoro 10 měsíců nezvěstná a zřejmě ji vězní v koncentračním táboře. Foto: archiv Rušan Abbásové, AP
„Kde je moje sestra?“ Rušan Abbásová s fotografií své sestry Gulšan, která je už skoro 10 měsíců nezvěstná a zřejmě ji vězní v koncentračním táboře. Foto: archiv Rušan Abbásové, AP

„Čína roste, Čína je silná, Čína má tak velký trh! Každý to opakuje – a tím přikrmuje zlo. Všichni víme, jaké zločiny má Komunistická strana Číny na svědomí,“ říká v rozhovoru pro Deník N Rušan Abbásová, proslulá ujgurská aktivistka. Dobře ví, o čem mluví. Její rodinu spolkl koncentrační tábor.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Rušan Abbásovou (Rushan Abbas) jsem poprvé potkala před čtyřmi lety v Praze. Festival Jeden svět tehdy uváděl dokument Ujgurové: vězni absurdistánu o dvacítce Ujgurů, které semlela válka proti teroru a vězení na Guantánamu, přestože byli nevinní. Rušan ve filmu vystupovala také, protože vězňům z pověření vlády USA tlumočila.

Rušan přijela do Ameriky krátce před masakrem na náměstí Tchien-an-men a už tam zůstala. Ve Spojených státech dnes pracuje jako podnikatelka, ale zároveň patří k nejznámějším ujgurským aktivistům na světě. Že za to platí bolestnou cenu, bylo jasné už před těmi čtyřmi lety, když popisovala, jak nemohla pohřbít otce. Byl to nesmírně skličující rozhovor.

Nenapadlo by mě, že to letos bude ještě mnohem horší.

Každý, kdo vás sleduje na sociálních sítích, tu fotku zná. Jste na ní vy, ve vašich rukou fotka černovlasé ženy v brýlích a nad ní nápis: „Kde je moje sestra?“ Takže: kde je vaše sestra?

Moje sestra zmizela šest dní poté, co jsem mluvila o podmínkách v táborech a o osudu manželovy rodiny. Ta pochází z jihozápadu, z Chotanu, a kolem Chotanu a Kašgaru je to opravdu zlé. Manželovi rodiče, jeho tři sestry a jejich manželé, bratr s manželkou i jeho neteře a synovci – celá rodina je pryč. Zbyl po ní jen prázdný dům zamčený na zámek.

O tom všem jsem mluvila loni 5. září ve Washingtonu. O šest dní později, 11. září, mi zavolaly moje neteře. Gulšan, moje sestra, má dvě dcery; obě žijí v Americe, ale se sestrou si pravidelně volaly. Na rozdíl ode mě. Nejsem s nikým doma v kontaktu od dubna 2017, abych je chránila. Dřív jsem používala WeChat, ne z mobilu, ale ze zvláštního tabletu kvůli bezpečnosti a komunikovala s rodinou a přáteli přes něj: rychlé ahoj, jak se máš, podívat se na fotky, ať vím, jak se jim žije, že jsou v pořádku…

Co se stalo v dubnu 2017?

Všechno se strašně zhoršilo, pozavírali opravdu hodně lidí. A tak jsem WeChat smazala, se sestrou ani s nikým jiným jsem od té doby nemluvila.

Ale moje neteře ano, a toho 11. září panikařily. Jedna čekala dítě, v osmém měsíci, a chtěla si mamince zavolat o radu, Gulšan je totiž lékařka. Jenže se jí nemohla dovolat. Zkoušela to druhá neteř, marně. A začaly mít strach, protože když se něco takového stane, když někdo doma nezvedá telefon a má vypnutý mobil, tak víte, že je zle; víte to od příbuzných, přátel, kolegů, kterým se stalo to samé. Takže neteře byly vyděšené. A pak večer zavolaly mně.

Co jste dělala?

Snažila jsem se je i sebe samotnou přesvědčit, že o nic nejde. Sestra je někde na návštěvě. Telefon se rozbil. Nestihla to zpátky domů. A tak. Pořád se mi vracelo, že Gulšan do toho přece nezapadá! Nikdy nebyla v žádné muslimské zemi, což Čína na začátku používala jako záminku. Žádná Saúdská Arábie, Turecko, Emiráty – vždyť sestra dokonce nebyla ani ve Střední Asii! Za hranice vycestovala jen za rodinou do USA. Mluví plynně čínsky, je vzdělaná. A taky tichá, nerada mluví, na dvacet slov vám odpoví úsměvem.

Proto jsem nechtěla věřit, že by ji odvezli do tábora. Myslela jsem, že ji třeba na chvilku zavřeli, vyslýchali – i to se často děje, že člověka seberou, vezmou mu vzorky krve, podrobí výslechu a po pár dnech zas pustí. Že ji chtěli postrašit, nebo spíš postrašit mě. A tak jsme čekali.

„Znám svou sestru. Nechtěla by, abych mlčela.“ Foto: archiv Rušan Abbásové, FB

Jak dlouho?

Uplynul týden, pak dva. A já už byla celá bez sebe: Musím s tím na veřejnost, tohle je jasná odveta! Navíc, kdyby to byla jenom sestra, jenže ten samý den, 11. září, sebrali i moji tetu. Sestra žije sama, takže nevíme, co přesně se stalo, víme jen to, že zkrátka zmizela. Ale u tety víme, že ji odvedla místní policie, bez vysvětlení, a pak se po ní slehla zem.

Takže jsem o tom chtěla veřejně promluvit. Ale neteře se bály: „Jestli nepřestaneš, možná mámu už nikdy neuvidíme!“ I dcera mi říkala, ať raději mlčím, a všechny jsme se hrozně trápily – neteř kvůli stresu předčasně porodila, skoro o měsíc… Uplynuly čtyři týdny, pět týdnů, a nic. A to už mi bylo jasné, že takhle to dál nejde. Tohle udělala čínská vláda, aby mě zastrašila a umlčela – přece jí nepůjdu na ruku! Naopak, musím být ještě hlasitější a všem říct, co má na svědomí. Prostě musím.

A nakonec jsem přesvědčila i rodinu. Znám svoji sestru. Nechtěla by, abych jen tiše čekala a nic nedělala. Sedí teď někde v tmavé cele, možná ji mučí, nechtěla by… (láme se jí hlas, pozn. red.). Tak jsem napsala komentář, naštěstí ho hned vzal Washington Post, a oslovila Edwarda Wonga z New York Times, který se mnou udělal rozhovor. Oba články vyšly ve stejný den, 18. října, a od toho dne… (Naplno se rozpláče, pozn. red.)

Pořád žádné zprávy?

Nic. Tetu propustili po nějakých čtyřech měsících, ale kde je moje sestra, netuším. Ona není moc zdravá… Má hodně vysoký krevní tlak, bere na to prášky, a těžkou artritidu, mívá bolesti. Dva dny předtím, než zmizela, ji zrovna pustili po několika týdnech z nemocnice a já si někdy říkám… promiňte (utírá si slzy, pozn. red.). Víte, většinu času jsem v jednom kole a dá se to zvládat, protože mám pocit, že pro ni aspoň něco dělám. Ale když se na chvíli zastavím, nemůžu spát. Strach uprostřed noci: Kde asi spí ona? Co když je jí zle? Co když jí zrovna teď ubližují?

Děláte toho spoustu – nejen pro sestru, ale pro všechny, kteří prožívají stejně hrozné noci jako vy. Kolik takových je? Pořád se opakuje, že čínský režim v táborech vězní nejméně milion lidí, jenže o milionu se mluvilo už loni na jaře…

Tři miliony. Pentagon už teď mluví až o třech milionech. A my odhadujeme, že skutečné číslo je

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Čína

Lidská práva

Rozhovory

Sin-ťiang

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější