Deník N

Zemřel Jiří Stránský, krásný a statečný člověk, stříbrný vlk a obrovské srdce

Ve středu zemřel spisovatel, scenárista a bývalý politický vězeň Jiří Stránský. Foto: ČTK
Ve středu zemřel spisovatel, scenárista a bývalý politický vězeň Jiří Stránský. Foto: ČTK

Mám se dobře, a patří mi to, říkával spisovatel a bývalý politický vězeň Jiří Stránský. Zemřel ve středu večer, obklopen svými nejbližšími. Bylo mu 87 let.

Umřel krásný a statečný chlap, napsal jeden můj blízký přítel. A já mám pocit, že je to přesné. Jiří Stránský, Jíra, totiž byl krásný a statečný člověk. Když mi dnes jeho dcera Klára napsala, že jim lékaři dovolili u Jíry v nemocnici strávit celou noc, věděla jsem, že je konec. A vlastně jsem to věděla už včera, kdy mi řekla, že „táta poprvý v životě řekl, že už nemůže“. Jíra Stránský byl totiž člověk, který nikdy nic nevzdával. Který se smál někdy s lehkostí, někdy s trochu těžkým srdcem všemu, co jej v životě potkalo. Omlouvám se dopředu všem, kdo nemají rádi osobní nekrology. Tento bude. Jíra není encyklopedické heslo, pro mě je jedním z nejbližších lidí, s nimiž jsem v posledních letech trávila čas.

Zpočátku jsme se setkávali při rozhovorech. To jsem stačila poznat jeho ženu Jitku, kterou nesmírně miloval. Pak Jitka zemřela a Jíra mi to zavolal. „Jen chci, abyste to věděla, protože jste Jitku znala.“ A pak jsme spolu začali pracovat na knize. Týden co týden jsme se scházeli v bytě v pražském Podolí. Nabídl mi tykání a já si nemohla zvyknout. Po pár týdnech to pro mě byla ta nejpřirozenější věc. Milovala jsem jeho vyprávění. A nestačila jsem jeho energii. Byl živelný, veselý, byl to člověk, který se vlastně spíš vesele chechtal, než smál. Všechno dělal naplno.

Práce na knize ubíhala. Při ní jsme zjistili, že jsme „jedna krev“, jak mi Jíra často říkal. V té době se on už dávno stal nedílnou součástí mého života. A myslela jsem si, že to tak nějak pomalu vymizí, až kniha vyjde. Knížka vyšla a Jíra mě brzy vyvedl z omylu. Volali jsme si, jak jen to šlo. Že jsme zdraví, že jsme v nemocnici, že už jsme zase zdraví, vídali jsme se pořád s větší a větší radostí. Byl to on, kdo mi kromě mé nejbližší rodiny volal do nemocnice nejčastěji. Měla jsem po transplantaci a nebylo to se mnou dobré. Jíra dvakrát třikrát denně telefonoval a vždycky jen řekl: „Jen tě kontroluju, dcerunko. Tak pa.“

Jiří Stránský při natáčení jedné ze scén filmu Balada o pilotovi. Uprostřed generální ředitel České televize Petr Dvořák, vpravo herec Jiří Dvořák. Foto: ČTK

Jíra měl za sebou strašně těžké chvíle, ale odměnou mu bylo, jak krásnou a silnou rodinu měl. Všechno přežil. Těžkej lágr v padesátých letech, díru, do které ho každou chvíli strčili, protože byl vzpurný, další vězení v sedmdesátých letech, odloučení od rodiny… Z vězení psával své dceři Kláře pohádky, aby věděla, že má tátu, který na ni myslí. Povídačky pro Klárku o desítky let později vyšly knižně. Syn Martin, který o tátovi vždycky krásně mluvil, byl v době, kdy Jíra seděl v kriminále, hlavou rodiny… Celá tahle rodina při sobě držela tak, jak jsem to v životě u nikoho neviděla.

Z Jírových vnuček jsem stačila poznat jen Josefínu. Náhodně jsme se potkaly u Jíry doma a bylo z toho tenkrát nádherné odpoledne. Žádné usrkávání kafe a zdvořilé řeči, ale vřelá a emocemi nabitá debata, při které Josefína držela Jíru za ruku a moje děti si hrály kousek od nás na zemi. Moje děti měl Jíra rád, hlavně si rozuměl s mým desetiletým synem. Malý skaut a starý stříbrný vlk. Vždycky se pozdravili podáním levé ruky a říkali si „bratře“. Jíra uděloval Mikulášovi rady, jak se má správný skaut chovat. A když mu jednou pověsil na krk nejvyšší skautský Řád Stříbrného vlka, Mikuláš skoro nedýchal.

Možná by tohle vzpomínání zasloužilo i nějakou kritickou připomínku

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Nekrolog

V tomto okamžiku nejčtenější