Filmový plakát byl klenot šedivých ulic. Kino Světozor schraňuje neobyčejnou sbírku
Když projdete v kině Světozor nenápadnými dveřmi do prostoru za promítacím plátnem, přivítá vás místnost s popsanými pořadači a šuplíky. Tady je království Pavla Rajčana a jeho sbírky filmových plakátů spjaté s obchodem Terryho ponožky.
Byl jste jedním ze zakladatelů novodobého kina Aero. Pojďme se ještě na začátku vrátit do historie. Jak a v jakém stavu jste kino převzali?
V roce 1997 končil Filmový podnik hl. m. Prahy a nabídl kina městským částem, aby si je provozovaly samy. Většina městských částí kina zrušila a udělala tam fitness centra a bowlingy. Na Žižkově byli tehdy osvícení lidé, vyhlásili veřejnou soutěž a my jsme ji vyhráli. Tehdy bylo Aero úplně mrtvé, na filmy tam chodila hrstka nadšenců. Po tříměsíční rekonstrukci jsme ho nanovo spustili a podařilo se nám odstartovat jeho slavnou éru. Aero bylo vlastně první artové kino v Praze.
Když říkáte „my“, koho tím myslíte?
S přáteli jsme založili hospodu U vystřelenýho voka, která funguje dodnes. S žižkovskou radnicí jsme tehdy úzce spolupracovali, dělali jsme třeba žižkovské masopusty…, takže na radnici nás už znali a na výběrové řízení nás upozornili.
Kolekce plakátů v Terryho ponožkách se vyvinula z nějaké velké soukromé sbírky?
Ne, žádný základ jsme neměli. Když jsme k Aeru přibrali Světozor, otevřeli jsme v něm obchod, kde se původně měly prodávat jen knihy a DVD. Já jsem tehdy o plakátech něco málo věděl, ale najednou se to přede mnou otevřelo a začali jsme plakáty sbírat. Na začátku jsme neměli jediný. Tak mě to vtáhlo,
