Deník N

Zeman ničí ústavu, aby se pomstil ČSSD. Ta ale sebedestrukci zvládá docela dobře i bez něj

Prezident Miloš Zeman jmenoval 27. června 2018 šestnáctým ministrem kultury vlády České republiky Antonína Staňka. 28. května 2019 jej neodvolal. Foto: Michal Kamaryt, ČTK
Prezident Miloš Zeman jmenoval 27. června 2018 šestnáctým ministrem kultury vlády České republiky Antonína Staňka. 28. května 2019 jej neodvolal. Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Komentář Stanislava Balíka: Tím, že prezident odmítl přijmout demisi ministra kultury, nám nastává další kolo hry o interpretaci ústavy, tedy především ohledně role prezidenta v politickém systému. A paseka, kterou v ní Miloš Zeman působí, se bude těžko napravovat. V neposlední řadě pak jde i o to, kolik přešlapů je vedení ČSSD ještě schopno udělat.

Když naše ústava před více než čtvrtstoletím vznikala, bylo vědomým rozhodnutím jejích otců zachovat v zásadě ceremoniální charakter prezidentské funkce. Právě proto, že se neočekávalo, že by měl být prezident silným vnitropolitickým hráčem, nevěnovala se – možná ke škodě věci – přílišná pozornost přesnému specifikování jeho pravomocí.

Navíc neexistovala zkušenost s prezidentem doslova zlovolným, který z ní vytrhává jednotlivé články, vykládá je až příliš doslovně, aniž by bral ohled na celkový kontext svého postavení, a který touží dělat vše, tedy nejen to, co má povoleno. Nikoho proto nenapadlo psát namísto „jmenuje“ „musí jmenovat“ a podobně.

Zkušenosti dalších desetiletí slabá místa odhalily, nicméně veškeré snahy o lepší úpravy vedly spíše ke zhoršení. Typickou ukázkou je terminologické odlišení situace rozpuštění Sněmovny na její vlastní návrh zavedené v roce 2009. Tehdy byla použita formulace, že ji prezident „rozpustí“, čímž se ale nesmyslně posílila prezidentova pozice v předchozí čtveřici situací, v nichž prezident Sněmovnu „může rozpustit“. Největší ránu, z níž se dodnes ústava a náš politický systém nevzpamatovaly, dostala ústava nesmyslným a nesystémovým zavedením přímé volby prezidenta.

Jak to tedy je s možností prezidenta odmítnout přijetí demise člena vlády? Ústava o tom jasně nemluví, respektive říká, že prezident demisi přijímá. Pokud bychom přijali i zde právní zásadu, že ústavní orgán může konat pouze to, co mu právní předpisy umožňují, vidíme, že toto odmítnutí spíše stojí na vodě. Nicméně podle jiného ústavního článku „prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“, čímž se jaksi implicitně předpokládá, že v jiné situaci by to udělat nemusel. Každopádně ale takový výklad dále posiluje prezidentovu pozici. Prezident nemá být mediátorem vládních sporů – tím má být premiér. Prezident tvoří jinou část exekutivy, od vlády oddělenou. Nedávalo by tedy smysl, aby – předá-li premiér ministrovu demisi – hledal prezident důvody pro její nepřijetí.

Slon v ústavním pořádku

Kdyby šlo jen o současnou vládu a soužití Andreje Babiše a Miloše Zemana, ať si dělají, co chtějí. Problém je v tom, že každým takovým rozhodnutím se vytváří ústavní zvyklosti, jakkoli tento pojem dnešní prezident považuje za idiotský. Po Zemanově prezidentském úřadování zůstane v ústavním rozdělení rolí paseka, která se bude jen těžko dávat dohromady.

Nicméně musíme Zemanovi přiznat, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější