Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kolega říkal, jak můžu roli vraha Stodoly vůbec vzít. Ale já za ty zločiny přece nejsem zodpovědný, říká Hájek

„Vražda je Stodolův krajní důkaz lásky,“ říká herec Jan Hájek. Na snímku s Lucií Žáčkovou, představitelkou Dany. Foto: Cinemart
„Vražda je Stodolův krajní důkaz lásky,“ říká herec Jan Hájek. Na snímku s Lucií Žáčkovou, představitelkou Dany. Foto: Cinemart

„Nemuselo to tak být, ale v postavě Jaroslava, jak ji máme ve scénáři, vidím ponížení. A ochotu udělat vše pro to, aby dokázal, že není k ničemu. Vraždy jsou jeho krajní důkazy lásky,“ říká herec Jan Hájek. Spolu s Lucií Žáčkovou ztvárnili manžele Stodolovy ve filmu, který právě vstupuje do kin. V rozhovoru herec nahlas přemýšlí nejen o své roli, ale hovoří i o proměně svého životního stylu i přístupu k temným postavám, které tak často hraje.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
  • čeho všeho byl jako „rytíř“ Stodola pro svou Danu schopen,
  • kdy podle scénáře přišla zrada a zlom,
  • jak herec vnímá toxický vztah mezi Danou a Jaroslavem,
  • jak se sám uzdravil ze svého až patologického životního stylu
  • a proč nechce být mluvčím epileptiků.

Když jsme si domlouvali rozhovor, s obavou jste se ptal, jestli to bude jen o Stodolových. Řešíte to nějak vnitřně? Třeba kvůli vraždám na FF UK: mělo by se o vrazích vůbec mluvit?

Musím to vzít trošku zpátky, můj postoj se změnil. Obavy jsme po tom, co se stalo na FF UK, měli všichni. Věděli jsme, že se objeví i víc otázek typu, jestli je dobře, že se taková témata točí a podobně. A já jsem přemýšlel, jak budu o „svém“ Stodolovi mluvit. Mohu o něm vůbec mluvit? Je to v pořádku?

A k čemu jste došel?

Že mohu. Že střelec z fakulty chtěl být slavný. Manželé Stodolovi dopadeni být nechtěli. Povídal jsem si o tom s kamarády a kolegy a uvědomil si, že třeba Hojer nebo právě Stodolovi jsou už dvacet a více let staré případy. Čas pomáhá, abychom to jako společnost zpracovali. Abychom o nich mluvili nejen mezi sebou, ale abychom se o nich mohli vyjadřovat skrze filmy nebo televizní seriály.

Snažíme se tuhle látku filmově zpracovávat a v těchto konkrétních případech, jako je Metoda Markovič: Hojer a Manželé Stodolovi, se to podle mne daří. Pochopil jsem proč. Jde o to, že tyto projekty mají nosné téma vztahu mezi hlavními aktéry. Nesledujeme v první řadě, jako v čistém žánru true crime, jejich zločiny, ale jejich vztahy, charaktery a emoce.

Film Petra Hátleho vychází ze skutečných událostí, nicméně to, co uvidíte na plátně, je zpracovaný materiál. A důležité je i to, že zločiny manželů Stodolových byly pro českou kriminalistiku precedentem. Postupy vyšetřování se díky tomuto případu změnily.

Také byly mementem do budoucna, protože jejich vraždy policie dlouho přehlížela, nevyšetřovala, odmávla je jako nešťastné náhody.

Přesně tak. Když jsem film poprvé celý viděl na filmovém festivale v Tallinnu, obavy se začaly rozptylovat. Přestal jsem si přemílat v hlavě, jak bude film vyznívat, jestli jsme to udělali citlivě k obětem, k jejich pozůstalým. Přesvědčil mě, že ano. Viděla jste to? Jak to vnímáte?

Musí se opít, není chladnokrevný

Viděla. Trochu jsem se bála, aby tam neprobleskovala nějaká „fascinace“ jejich činy, adorace. Aby to nebyl oslavný pomníček „našim prvním slavným sériovým vrahům“. Ale jak je s Lucií Žáčkovou hrajete a jak je to natočené, tak jejich činy i oni sami na mě působí odpudivě, upatlaně. Absolutně v tom není žádný „sex appeal“.

Díky, to jsem rád, že to tak vidíte. Když jsme začali točit, říkal mi jeden kolega: „Jak něco takového můžeš vzít?“ Přemýšlel jsem o tom. True crime možná lidi přitahuje ještě o něco víc než vymyšlené a vykonstruované kriminální příběhy, ale co se týče naší profese, tak je to pořád práce, ať hrajete vymyšleného, nebo skutečného vraha. Hraju Stodolu. Nejsem zodpovědný za jeho zločiny. Je to práce. Ale setkal jsem se s názory, že takové filmy dělat nemáme.

A na takový názor má kdokoliv nárok.

Jistě. Ale myslím, že časový odstup už zahrál svoji roli. Kdyby teď chtěl někdo udělat film o vraždách na filozofické fakultě,

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Film

Krimi

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější